0
0

BALI

Bus do Denpasaru odjíždí těsně po páté, a to dokonce ještě před tím, než je plný! Slunce už se sklání k obzoru, takže všechny chrámy co cestou míjíme dostávají krásný červený nádech.

Míjíme i pár mešit, ale hinduistické chrámy s krásnými vstupními bránami převládají. Těsně po západu slunce jedeme právě kolem rýžových políček a červeň obzoru se v nich nádherně odráží a vytváří snad ten nejkýčovitější západ slunce jaký jsem kdy viděl. Vlastně není vůbec kýčovitý, protože na rozdíl od kýče je skutečný a žádná imitace.

Denpasar

Do Denpasaru přijíždíme po osmé večer. Zdá se, že do centra (5 km) už žádné bemo nejezdí a všichni po mě chtějí nehorázné peníze za charter, dokonce i motorky. Kašlu na ně a vycházím před autobusák, kde se otáčím na jih a vycházím pěšky do centra.

Asi za 10 minut mě dojíždí motorka, která mě nakonec bere za třetinu ceny nabízené řidiči bemo. I tak je to oproti MHD hodně, ale opět: co jiného můžu teď večer dělat.

Trochu začíná pršet, takže jsem docela rád, že se do centra dostávám rychleji než pěšky. Vystupuju u stadiónu, odkud je to asi 10 minut k hotýlku. Naštěstí mají volno, i když ubytování je docela drahý. Je to ale míň než kolik mám v rozpočtu, tak se moc nevrušuju. Akorát je strašný vlhko, takže se hned sprchuju a peru nahromaděné špinavé věci.

V deset večer se konečně vydávám najíst. Kousek od hotýlku je noční trh, kde si dávám klasické indonéské jídlo v klasickém indonéském prostředí.

Den 196, středa 3. 3.

Prší. Nedá se ale nic dělat, musím do města. Na dnešek jsem si naplánoval jen samé vyřizování, takže ten déšť nebude snad tak vadit.

Po snídani se pěšky přesunuju do informační kanceláře, abych se zeptal jak se dostanu na australský konzulát. Cestou míjím kancelář Merpati, kde se ptám jestli ještě létá trasu Kupang (Timor) – Darwin (Austrálie). Lety jsou prý plně obsazené a o jejich zrušení se nikdy neuvažovalo. Naopak může být problém dostat v nejbližším letu místo, takže je lepší rezervovat tři dny dopředu.

Když vystupuju z bemo ve čtvrti Renon, kde je australský konzulát, začíná akorát strašně lejt. Jsem promočenej ještě než stačím vytáhnout deštník. Na ulicích je potopa a někde se nedá skoro přejít. Prozřetelně jsem si ale vzal sandály, takže se můžu brodit kudy chci. Akorát kalhoty mi nasákly a táhnou mě „dolů“.

Na australském konzulátu mi neříkají nic nového. Při vstupu do země prý kontrolují peníze (copak neslyšeli o něčem takovým jako je kreditní karta?) a prý můžou chtít i letenku ze země. Spolíhám na to, že by se mi v takovém případě podařilo uspokojivě jim vysvětlit proč si budu letenku teprve kupovat. I tak to ale bude loterie. Jako vstup do Indonésie.

Po cestě z konzulátu do centra narážím na poštu. Zastavuju se v naději že budou mít Internet Taky že jo, ale zase hrozně pomalý, jako na všech poštách. Stačím si jen přečíst nový dopisy.

Potřebuju koupit pár věcí, tak se v centru nořím do denpasarských obchoďáků. Diáky mi sice nevyvolají, ale třeba pořádný hřeben mají, takže můžu konečně zahodit ten starý s vylámanými zuby a zase se začít česat jako normální člověk. Obchďáky v Denpasaru mi připadají o dost dražší než jinde. Je to tím, že sem jezdí hordy turistů-nakupovačů, kteří berou všechno co je i jen o trochu levnější než u nich doma, což je prakticky všechno.

Kvůli Austrálii si v Bank Bali za svého účtu vyzvedávám další peníze a kupuju cestovní šeky. Je to docela blbý, protože je ještě dlouho nebudu potřebovat, ale musím je už od teď tahat s sebou, protože na ostrovech Nusa Tenggara na východě je těžký používat kreditní karty.

Na stejné ulici jako Bank Bali, jen severněji, je profesionální fotolab, který snad jediný v Denpasaru vyvolává diáky. Cena je skoro stejná jako v KL, takže vysoká. Co ale dělat? Před drahou Austrálií chci mít vyvoláno co nejvíc filmů a Bali je nejspíš posledním místem kde je to možný. Alespoň že filmy budou hotové ještě dnes večer, takže budu už zítra ráno moct vypadnout z Denpasaru d Ubudu.

Tak, zdá se, že jsme konečně zařídil všechno co jsem potřeboval, takže teď se můžu jet podívat na turisty na nejproslulejší balijské pláži Kutě. Zařadím se tak mezi davy Indonésanů, kteří prý taky často jezdí na Bali jen proto, aby mohli očumovat turisty.

Na ulicích Denpasaru se pořád musím vyhýbat malinkým mističkám z banánových listů naplněných květy, zrničky rýže, zapálenými vonnými tyčinkami a leckdy i dalšími věcmi. Jsou to obětiny, kterými si Balijci udobřují duchy, o nichž, stejně jako Thajci, věří, že jsou všude. Obětních mističek je všude po chodnících tolik, že na ně často omylem stoupnu nebo nechtěně převrátím. Nejsme sám. Nedá se jim prostě vyhnout. Všude jsou desítky rozšlapaných mističek, někdy dokonce už celé hromady připravené k odvozu.

Stejně jako člověk neuteče od obětin, neuteče ani od chrámů. Těch je tu požehnaně, s typickými půlenými vstupními bránami (jako na východní Jávě) a hromadami obětin kolem. Obětní mističky lidi dokonce přinášejí před obrovské sochy jež stojí uprostřed několika denpasarských křižovatek.

Na bemo terminálu se poprvé setkávám s důsledkem turistického rozvoje aglomerace Denpasar-Kuta. Dělá mi opravdu velký problém dostat stejnou cenu za jízdu jako platí místní. Na Kutě jsou hordy turistů, kteří zaplatí cokoliv, takže řidiči si troufají neustále víc a víc. Dokonce se chovají arogantně. Moc dobře vědí, že jsou pány situace, a tak musím obejít několik řidičů, než se dostávám na správnou cenu. Hrůza hrůzoucí.

Těch 10 km do Kuty trvá ucpanýma ulicema víc než půl hodiny. Vystupuju dřív než na konečné, protože jsem právě minul velký fotolab, kde si chci koupit dalších 20 filmů. Ve vedlejším bloku vyměňuju peníze a pak celkem levně kupuju 20 filmů 100 ASA a jeden 400 ASA (do džungle, chrámů a vůbec na místa kde je hodně málo světla).

Od fotolabu docházím pěšky zbytek cesty do centra Kuty. Přesně podle očekávání tady turisti počtem silně převyšují místní obyvatele. Ulice jsou samý turistický obchod a restaurace a městem se potloukají desítky prodejců s obvyklým brakem jako všude jinde. Proplétám se mezi nima a ocitám se na dlouhé, ale pěkně špinavé (odpadkama) pláži. Tady se to prodejci jen hemží, protože na prodávání snad není lepšího místa.

Stavuju se v obchoďáku uprostřed Kuty. Draho!!! Na druhou stranu tu ale je nejlepší směnný kurs dolary jaký jsem v Indonésii viděl. Kuta je prostě zamořená tisícovkama turistů, kteří utrácí jak blázni.

Po několika hodinách brouzdání se Kutou už toho mám dost. Nasedám na bemo a vracím se do centra Denpasaru, kde si pak v devět večer vyzvedávám vyvolaná diáky. Kvalita se zdá být dobrá, ale nejspíš mám něco s foťákem, protože některé diáky mají na okrajích černé sférické růžky.

Když se z centra vracím do hotýlku, míjím desítky hlavně mladých kluků oblečených v balijském tradičním obleku – dlouhé látce kolem pasu, další menší látce obtočené kolem čela a košili s dlouhým rukávem. Spolu s tradičně oblečenýma holka stojí před chrámem. Asi nějaká ceremonie.

Den 197, čtvrtek 4. 3.

Některý lidi v Denpasaru jsou fakt zkažený. Zase mi dává velkou námahu dostat správnou cenu po cestě bemem z centra na autobusák pro Ubud. Ještě že už odsud jedu pryč, i když začínám trochu pochybovat, že kdekoliv na Bali to bude lepší.

Ubud je odsud kousek, takže ne té trase ani nejezdí velký autobus, ale jen mikrobusy. Tenhle nemá ani střešní konstrukci na zavazadla, takže jediné místo kde může jet můj batoh jsou schůdky u dveří. Dveře jsou, jak je v Indonésii zvykem, celou dobu otevřené, takže musím batoh držet, aby z mikrobusu nevypadl. No co, vždyť je to jen hodina jízdy.

Trasa Denpasar-Ubud asi bude hodně turistická, protože míjíme nejenom běžné krámky se suvenýry, ale i obchody s nábytkem, kamennými sochami, velkými dřevoryty, prostě vším o co by mohl mít bohatý turista zájem. Očekával jsem sice víc tradičních rýžových políček, takhle ale zase získám přehled co všechno se tu dá koupit.

Co mě ale nezklamalo jsou tradiční dvory a chrámy. Tradiční usedlostí je na Bali dvorek s několika přístřešky sloužícími různým účelům – vaření, povalování se, modlení, pracování. V Denpasaru jsem je jaksi postrádal, ale venkov mezi Denpasarem a Ubudem se ukazuje jako tradičnější.

Vstup do většiny takových usedlostí je opět přes „rozpůlenou“ bránu, které jsem poprvé viděl na západě Jávy. Tady jsou však mnohem zajímavější a originálnější. Nejsou to jen „oddálené“ kvádry, ale celé zdobené sloupy s květinovými a dračími motivy. Stejně krásně zdobené brány stojí samozřejmě i před chrámy, které jsou na Bali těmi pravými centry života.

Ubud

V Ubudu jsme asi za hodinu. Ubytovávám se v rodinném losmenu, který je součástí právě takového tradičního dvorku jaké jsem viděl cestou sem. Na zdech jsou vytesané plastiky, všude stojí malé roztomilé sošky a i dřevěné trámy jsou vyřezávané a nabarvené. Taky je to zatím bezkonkurenčně nejdražší ubytování, i když stojí jen 2,5 dolaru za den. No jo, na Jávě a Sumatře jsem si zvyknul na nízké ceny a teď budu skučet.

Kupuju si snídani a chvilku trávím na Internetu. Je daleko dražší než jinde v Indonésii, ale přesto je daleko levnější než třeba v Indii nebo Thajsku. Pak se stavuju v informační kanceláři, kde mi dávají papír se seznamem túr co pořádají a další se seznamem kulturních představení. Chvilku nad ním sedím a přemýšlím jak strávím následující dny. Dneska se asi půjdu podívat po okolních vesničkách, večer nejspíš skočím na jedno taneční představení a některý z příštích dní možná pojedu na nějakou túru, protože individuální doprava se tady zdá řídká, zvlášť dál od Ubudu.

Už jen procházka Ubudem stojí za to. Doslova na každém kroku zakopávám o obětní mističky, zdánlivě jakoby odhozené na zemi. To je stejné jako v Denpasaru, ale co v Denpasaru chybí jsou kamenné sošky na každém rohu, u každého domu, před každým chrámem. Některé jsou jako nové, jiné už pěkně porostlé mechem, kterému balijské vlhko svědčí.

Sošky většinou zobrazují draky nebo barongy, příšerky, které Balijci považují za svoje ochránce. Zvlášť ty „pomechované“ působí hodně tajemně a když jsou navíc umístěny v temnu pod stromy obklopujícími nějaký chrám, je to jakoby vystupovaly ze zelené džungle. Takových sošek a chrámů míjím cestou do vesničky Penestanan několik. Ubud je vlastně dnes daleko širší oblast než dřív a řadu vesniček už díky svému rozvoji spolknul. Takže i když jdu do jiné vesničky, zástavba jednoduchých domků je skoro nepřerušená. Mezi Campuanem, který už byl Ubudem úplně pohlcen, a Penestananem je jen pár desítek metrů nezastavěné džungle, po které ale hned začínají tradiční dvorky.

Penestanan je znám svými malíři. U každého druhého baráčku je malá galerie s vystavenými obrazy, samozřejmě že jsou všechny na prodej. Na rozdíl od Kuty mi tady ale nikdo nic nenutí. Jsou to víc malíři než obchodníci a taky se tak chovají. Penestanan je úžasně klidná vesnička, po které se prohání děti a kterou jen občas projede autobus s turisty směřující k nedaleké vyhlídce na rýžová pole.

Je pěkný dusno a na tý nekrytý silnici se potím jako nikdy. Procházka je to ale příjemná, protože čím dál jsem od Ubudu, tím větší jsou úseky džungle mezi vesnicemi. Mezi Penestananem a Sayanem a mezi Sayanem a Kedawatanem už je to několik set metrů. U Kedawatanu scházím do hlubokého údolí řeky Ayung a shodou okolností se dostávám k místu, kde končí raftingové skupiny svůj sjezd Ayungu. Asi to tady musí být jednoduchý, protože velkou část skupiny tvoří starší páry. Musí to být pro ně hodně neobvyklý a dobrodružný zážitek.

Cestou zpět od řeky nahoru do Kedawatanu si kupuju Sarong, který se na Bali hodí, protože se musí nosit do většinu chrámů. Vlastně jsem ho ani nechtěl koupit, ale na nehorázně vysokou nabídku ceny jsme jen tak ze srandy reagoval svojí nehorázně nízkou nabídkou (rovnající se celé jedné šestině té nehorázně vysoké nabídky). Myslel jsem si, že je tak nízká, že se mi ta holka se sarongy vysměje a půjde radši odchytit nějakýho prachatýho turistu, který ji dá tu první cenu co si řekne. Prodávání sarongů je ale asi dost těžké, protože jak jsem stoupal od řeky nahoru, slečna se sarongy stoupala se mnou, její nabídky ale stále klesaly, zatímco moje zůstávala pořád stejná. A když se slečna dostala až na moji cenu, nemohl jsem už podle nepsaných pravidel smlouvání couvnout a tak jsem si ten sarong koupil.

U Kedawatanu se k řece dostávám ještě jednou. Vlastně spíš k pohledu a řeku. Musím ale použít lsti. Na místě s nejlepší vyhlídkou je totiž postavena drahá restaurace. Proto se připojuju k jedné skupině turistů co právě přijela, dostávám se s nima až na vyhlídkovou terasu a dělám pár fotek. Pohled je to fakt skvělý. Džungle, rýžová políčka a úplně dole soutěska řeky Ayung.

V restauraci při pohledu na jídlo dostávám hlad, už je stejně po poledni. O pár set metrů dál se stavuju v levném warungu. Jídlo si objednávám, ale o láhvi s vodou prohlašuju že je drahá, protože stojí o polovinu víc než v Ubudu. Paní za pultem ale krtoutí hlavou a říká něco o tom, že co bych chtěl, vždyť jsme na Bali. Na Bali sice jsme, to ale neznamená, že budu někomu strkat víc peněz než je nutno. Tady asi opravdu nezanedbatelná část domorodců turisty oškubává jak mlže. Je ale smutný, že i v takovýchto levných jídelnách.

Zpět, už na okraji Ubudu si dělám zastávku v jednom z několika ubudských muzeí věnovaných umění. Tohle muzeum sponzoruje nějaký pan Neka a musím říct, že se mi fakt líbí. Vystavených obrazů není zas tolik, aby jsem se v nich utopil, ale dost na to, abych získal přehled o vývoji balijského malířství od 19. století do současnosti. Od obrazů s motivy wayang kulit až po moderní čmáranice a la Picasso. Perfektní!

V části věnované dočasným výstavám navíc mají sérii fotografií Indonésie amerického fotografa někdy z 50. let. Je zajímavé srovnat dnešek s minulostí. Fotky vyznívají obzvlášť dobře, protože jsou všechny černobílé.

Po několika hodinách a „kolečku“ asi 10 kilometrů jsem opět v Ubudu. Kupuju si lístek na tanec kecak na dnešní večer. Do začátku představení mám ještě asi 3 hodiny, tak si na trhu kupuju půl kila salaku (ovoce s hnědou slupkou podobnou hadí kůži, chutnající jako jablko a ananas dohromady), sedám si na verandu před svůj pokoj a čtu si o Bali. Zrovna se to hodí, protože si můžu taky přečíst něco víc o kecaku.

Poprvé jsem ho viděl ve filmu Baraka, to jsem ale ještě neměl vůbec ponětí co to je a odkud pochází. Pamatuju si ho ale dost dobře, protože synchronizované hemžení několik desítek mužů sedících v soustředných kruzích, vydávajících charakteristické zvuky „cak a cak“ a mávajících rukama tu na jednu, tu na druhou stranu, se prostě zapomenout nedá. Nevěděl jsem ani to, že jde o další tanec inspirovaný Rámajánou a dokonce mi i uniklo, že mezi tou masou mužů tancují i dvě či tři ženy a muži. Ti jsou tam hlavní a muži sedící v kruzích vlastně tvoří jen křoví a kulisu opičí armády.

Řádně teoreticky vybaven se ve tři čtvrtě na sedm připojuju k hloučku postávajícímu před turistickou kanceláří. Pura Agung, chrám, před kterým se bude kecak odehrávat, je od centra Ubudu totiž asi 4 km, takže v ceně lístku je i doprava. Bemo je malé, takže se musí několikrát otočit než nás doveze všechny na místo.

Prostranství před chrámem je upravené jako malé divadlo. Na jedné straně židle, na druhé dvě vyvýšené plošiny s dalšími židlemi. Na plošině rozkládám foťák i se stativem, protože při té tmě co bude při představení se nejspíš nebude dát z ruky vůbec fotit.

V půl osmé zhasíná hlavní světlo a osvícen zůstává jen prostředek taneční plochy a hlavní vstupní, krásně zdobená brána chrámu. Za typických zvuků „cak a cak“ přichází účinkující opičí armáda a usazuje se v kruzích. Hned po nich se objevuje ceremoniář a vodou posvěcuje všechny účinkující. Pak už začíná tanec.

Děj se opět motá kolem Rámy, jeho unesené ženy Sity a únosce Ráwany. Všichni hlavní účinkující jsou krásně ozdobně oblečeni, opičí armáda má na sobě jen dlouhé sarongy kolem pasu a červené květy ibišku za jedním uchem.

Celý tanec je působivý, možná i působivější než tanec co jsem viděl v Yogye. Hlavní rozdíl je právě v mužích opičího vojska. Podle zvuků které vydávají a pohybů které dělají se dá snadno poznat jde-li o dramatickou či klidnou scénu. Při scénách zobrazujících boj Rámy s Ráwanou jsou rozděleni na dvě části, z nichž každá straní svému pánovi a tomu druhému vyhrožuje svými postoji.

Moc pěkný, škoda ale, že jen tak krátký (1,5 hodiny). To jsem to teda dopracoval. Už se mi líbí i tanec. Já tady snad nakonec i ztratím svoji pracně vybudovanou pověst kulturního barbara!

Den 198, pátek 5. 3.

Kolem Ubudu je několik zajímavých míst, která chci dneska navštívit. Zase začínám snídaní chleba s arašídovým máslem, protože jsem líný si jít ráno něco shánět a tohle můžu jíst doslova v posteli. Na stolku se mi objevila termoska s čajem, takže mám i změnu oproti jednotvárné vodě. Takhle snídat, a navíc v tak hezkém prostředí, je opravdu pohoda.

První místo kam se chci dostat je asi 20 km od Ubudu. Nedá se tam jet přímo, musím nejdřív jedním bemem do vesničky Bedulu, a pak dalším do Tampaksiringu. Cesta je v pohodě (až na obvyklé smlouvání ceny jízdy). Jak už to na Bali bývá, střídají se kolem hinduistické chrámy s rozdělenými branami a rýžová políčka. Vystupuju na jižním okraji Tampaksiringu, hned vedle cedule Gunung Kawi 150 m.

Gunung Kawi je můj první dnešní cíl. Má se řadit k památkám typu jeskyní v Adžantě (Indie). Ve skutečnosti k nim má ale hodně daleko. Od vstupní brány vede kamenná cestička dolů do údolí, podél nádherných rýžových políček a banánovníkových plantáží.

V údolí je soutěska s divokým potokem, na jehož obou stranách je vytesáno 10 kamenných chrámů. Jeskyně v Adžantě připomínají tím, že jsou vytesané ve skále, jinak se ale vůbec nemůžou měřit. Adžanta i Ellora jsou několikanásobně větší a líp provedené. Tyhle chrámy jsou vtesané jen asi 2 m do skály a to je všechno. Pohled je to pěkný, ale okolní krajina soutěsky se jim zcela vyrovná.

Procházím se do džungle podél rýžových teras, vodopádů a zurčícího potůčku. Přímo u políček je malý přístřešek, ve kterém asi dvacetiletý mladí vyřezává krásné ornamenty do prázdného kokosového ořechu. Stejných, jakých jsem si všimnul ve stáncích podél stezky dolů.

Gunung Kawi není jediné místo v Tampaksiringu, kam jsme se přijel podívat. To druhé je chrám Tirta Empul a musím se k němu dostat pěšky přes celý Tampaksiring a ještě kousek za ním. Jako u Gunung Kawi i tady si musím pronajmout saš, žlutý pásek na uvázání kolem pasu a ti co mají jen kraťasy si musí půjčit i sarong. To jsou dvě nutné podmínky pro vstup do chrámu.

Chrám je známý svými svatými prameny, které vytékají do velké nádrže hned za branami chrámu. Lidí tu teda je požehnaně, ať jen čumilů jek jsem já, nebo modlících se vesničanů. V areálu chrámu se poflakují kluci v tradičním balijském oděvu a ženy nosí sem a tam obětní mističky, které si domorodci kupují a nechávají před hlavním oltářem.

Chrám není na pohled nic působivého, působivý je spíš ten fakt, že prameny se používají už od roku 962. Je to však skvělé místo pro pozorování Indonésanů, kteří se modlí nebo jen nakukují přes plot. Chrám je zasazen v pěkně udržovaném parku, a to by nebyla Indonésie, aby pořádně nevyužili skutečnosti, že tu denně procházejí stovky turistů: cesta od východu až k parkovišti se klikatí mezi krámky se suvenýry, nápoji a dalšími věcmi, které by mohl turista náhodou potřebovat.

Vracím se pěšky do Tampaksiringu a chytám první bemo zpět do Bedulu. V Bedulu jsem chtěl navštívit několik místních, prý věhlasných chrámů, ale zhoršující se počasí mě přimělo je přeskočit ve prospěch Yeh Pulu, místa schovaného v uličkách Bedulu, mezi zelenými rýžovými políčky.

Nechávám se vysazovat na začátku Bedulu a vydávám se po prašné cestě směrem k Yeh Pulu. Cestička Bedulu, bývalým hlavním městem království rozprostírajícího se po okolních kopcích (14. století) je příjemná už sama o sobě. Ze dvorků se ozývají zvuky jak muži opracovávají dřevo, děti si hrají ve dveřích a někdy mi dokonce i ukazují cestu. Ještě před Yeh Pulu se stavuju na obědě, v jedné místní malinkaté jídelně. Jídlo je relativně drahé (jsme na Bali, že?), ale dobré, takže si nestežuju.

Přístup k Yeh Pulu je stejný jako ke Gunung Kawi. Platím vstupné a scházím po vydlážděné cestičce podél zelených rýžových teras dolů, k asi 30metrové skále – Yeh Pulu. Ve skále je vytesáno několik živých scén z tehdejšího (12. století) života a samozřejmě taky Ganéš a Šiva. U Ganéše stojí babička, modlí se a vybírá od turistů příspěvky. Je tak roztomilá, že ji taky přispívám

Začíná pršet, takže se rychle vracím po cestičce nahoru, abych se stihnul co nejdřív dostat na silnici. Dnes jsem se chtěl ještě podívat do Sloní jeskyně (Go Gajah), ale začíná tak silně pršet, že jsme si to rychle rozmyslel. Na křižovatce v Bedulu nasedám do bema a v prudkém lijáku se vracím do Ubudu.

Prší teda pořádně, tak mi nezbývá nic jinýho než si sednout do internetové kavárny a začít smolit další zprávu pro Cesty. Už je na ni nejvyšší čas, protože se toho za poslední dva týdny událo opravdu hodně. Prší celý zbytek odpoledne, ale vzhledem k tomu, že jsem asi 3 hodiny na Internetu mi to nevadí.

Večer, cestou z Internetu si ve fotolabu vyzvedávám další vyvolané diáky a na zítřek si kupuju túru po místech, která jsou tak vzdálené od Ubudu, že bych je veřejnou dopravou za jeden den neobjel.

Východní Bali

Den 199, sobota 6. 3.

Po delší době se jeden den budu zase jenom vozit. Poslední organizovanou túru jsem podniknul na Sumatře a byla skvělá. Snad bude i tahle.

Z Ubudu odjíždíme čtyři v malé dodávce. Řidič hned pouští klimatizaci, která je na jedné straně příliš studená, ale na druhé straně oceňuju, že na nás nešetří benzínem.

První zastávka je shodou okolností Goa Gajah (Sloní jeskyně), kterou jsem včera kvůli dešti vynechal. Tak o ni nakonec nepřijdu. Teď v devět ráno je zatím ještě hezky, sluníčko už praží a my se venku pečeme. Hned za nezbytným houštím stánků se suvenýry na parkovišti je pokladna, od které vedou strmé schody dolů do malého údolíčka. Už seshora jsou vidět dvě velké kamenné nádrže zapuštěné do země, na jejichž jedné stěně jsou vytesané sochy.

Goa Gajah je jeskynní chrám, takže na malém dvorečku za nádržemi je několik přístřešků, kolem nichž jsou roztroušeny banánové mističky s obětinami. Vlastní chrám je, jak už název napovídá, v jeskyni (goa). Vstupuje se do ní otvorem ve skále, kolem něhož je vytesán obličej démona. Vypadá to jako bych vstupoval přímo do jeho chřtánu. Kolem obličeje démona jsou po celé skalní stěně vytesány abstraktní motivy.

Uvnitř jeskyně nacházím pěknou sošku Ganéše, s dalšími obětními mističkami všude kolem něj. V jeskyni je chladno a Ganešovi musí určitě být zima.

Za nádržemi se dá sejít ještě níž, k říčce, která protéká úzkým údolím. Je tu několik jezírek s bílými a růžovými lekníny. Místo je to příjemné, tak chvilku sedím pod dřevěným přístřeškem a koukám do okolí. Tahle túra naštěstí nemá moc našlapaný program, takže nás řidič vůbec nehoní.

Naopak. Když už jsme všichni v autu, říká nám, ať máme chvíli strpení, že se k nám prý připojí ještě nějaká holka. Ta trocha čekání nás nezabije. Chvíle se ale nějak prodlužuje, až je z ní skoro tři čtvrtě hodiny. Zvedám se, nekompromisně nasedám do auta a skoro poroučím „Jedem!“. Řidičovi se moc nechce, prý ještě chvíli počkáme. Nebo ať alespoň zajedeme do kanceláře v Ubudu, aby se vše vyjasnilo. „Ne! Tři čtvrtě hodiny čekání stačí a pokud hned nevyjedeme nebo pokud pojedeme do Ubudu, nikam už nejedu a chci zpátky peníze“. Ostatní se ke mně přidávají, takže řidič už nemá co řešit. Vyjíždíme z parkoviště a odjíždíme do Gianyaru, další zastávky na trase.

Trasy některých túr jsou dělány tak, aby během nich byli turisti protaženi co nejvíce místy se suvenýry nebo něčím jiným co se dá koupit. Tahle túra by snad měla být jiná, s výjimkou zastávky právě v Gianyaru. Vystupujeme z auta před rozlehlým domem. On to vlastně není dům, ale malá tkalcovna. Na zadním dvorku totiž stojí pod přístřeškem asi 20 tkalcovských stavů, na nějakých pěti se pracuje. Tkadleny tkají tzv. ikat, což je pevná látka s různě vytkanými pruhy, či tradičními vzory. Stavy tu mají o trochu modernější než na Sumatře. Člunek nemusí mezi nitěmi prohazovat ručně, ale ten lítá sám sem a tam jak tkadlena střídavě šlape na dva pedály. Stejně jako na Sumatře to musí být docela ubíjející práce.

Ze zadního dvorku vcházím do krámku, kde už jsou vystavené hotové látky na prodej. Pěkný, jako většina místních věcí, ale kam bych to dal? Radši v indonéštině konverzuju s prodavačkama a docela nám to jde. Samozřejmě jen takové ty základní bláboly odkud kdo je, jak se jmenuje, kde byl, kolik v krámě co stojí apod. Žádné vybroušené diskuse na téma „používáte k dosažení tohohle modrého odstínu indigo, nebo nějakou syntetickou barvu?“.

Nikdo nic nekupuje (asi máme všichni stejně malé batohy), takže nasedáme do auta a jedeme dál.

A saka, teď jsem si vzpomněl, že jsme si zapomněl připravit do brašny s foťákem nový prázdný film a ve foťáku už mám jen šest fotek. Doprčic, zrovna v den, kdy jsem vypláznul tolik peněz na túru. To je ironie. Jediný v co teď můžu doufat je, že na některém z příštích míst budou mít dia-film. Pokud ne, tak nemám na co fotit, nebo bych mohl fotit malým Olympusem, ve kterém je ale jen obyčejný negativní film. Teda já si ale vyrábím problémy!

Bali je plné chrámů. Jeden z nich – a moc pěkný – je i na naší cestě. Zastavujeme v Bangli. Jako další místa na Bali (např. Bedulu) i Bangli bylo dříve hlavním městem malého království. Dneska je to jen malé, ale čisté městečko, jehož největším lákadlem je Pura Kehen, nejdůležitější chrám bývalého království Bangli.

Chrám je postaven na plošině asi 20 metrů nad úrovní okolních ulic. Vstupuje se do něj nádhernou rozpůlenou branou. Na prvním nádvoří je opravdu obrovský strom bo a za ním, ještě o něco výš na druhé straně nádvoří, několik svatyň. Jedna z nich, ta nejdůležitější, má střechu s maximálním počtem meru (stupňů) – 11.

Ve většině chrámů jsou dvě řady svatyň, z nichž ty nejdůležitější jsou postaveny směrem ke Gunung Agung, nejsvatější hoře Bali, a ty méně významné směrem k východu slunce. Počet meru je skoro vždycky lichý a největší je právě 11. Do většiny chrámů se nosí sarong (k zakrytí nohou) a saš (tenký pásek, chrámový šátek).

Pod chrámem je několik krámků a v jednom z nich mají diapozitivní film. Strašně drahý a navíc s téměř prošlou lhůtou. No, další místo je chrám Pura Besakih, nejdůležitější, a tudíž turisty nejnavštěvovanější, chrám na Bali. Tam by snad měli mít větší výběr. Risknu to.

Zatím svítilo pěkně sluníčko. Teď, jak se přibližujeme ke Gunung Agung, nejvyšší, a proto i nesvatější hoře Bali (3142 m), na jejímž svahu stojí Pura Besakih, se začíná zatahovat, protože celý vrchol hory je zahalen do mraků.

Cestou míjíme nádherná terasovitá rýžová políčka. Když je jich takhle z dálky vidět velký počet, vypadají skoro jako nějaké tyrkysově zelené umělecké dílo. Bali je jimi vyhlášeno, protože stejně jako na Jávě, i tady se ryži v sopečné půdě dobře daří. Návštěva místa s výhledem na rýžové terasy byla tím hlavním důvodem proč jsem si vybral tuhle túru, a vlastně i proč jsme VŮBEC jel na túru, protože nejsou tak snadno dostupné veřejnou dopravou.

Pod Pura Besakih je už úplně zataženo. Řidič nám dává hodinu, což bude stěží stačit, protože k chrámu je to od parkoviště ještě alespoň kilák pěšky do kopce a já navíc musím nejdřív sehnat diafilm. Někteří Zápaďáci si na ten výšlap najímají taxi-motorku.

Jak mi připadalo přirozené, že na tomhle turistickém místě budou mít větší výběr filmů, tak stejně přirozeně opět selhala všechna logika. Zapomněl jsem, že jsem v Indonésii, kde je všechno trochu jinak. Na parkovišti je sice asi pět míst kde prodávají filmy, ale nikde nemají ten co potřebuju. Vycházím z parkoviště a cestou nahoru k chrámu šmejdím všemi obchůdky, jestli náhodou nenajdu to co hledám.

Jo! Úplně nahoře, v malém krámku se suvenýry vidím jeden diafilm. No jo, ale ta cena. V Kutě nebo Denpasaru bych za ní měl skoro filmy 4! Smlouvám, ale paní si je jistá v kramflecích. Asi tuší, že ten film hodně chci. Její poslední nabídka je sice o třetinu nižší než první, ale i tak je to ještě 2,5 filmů v Denpasaru. Vydírat se nedám! Přepočítala ses a strč si ho za klobouk.

Nikde žádný jiný krám, takže diafilm není. No jo, tak jdu alespoň konečně do chrámu.

Vlastně chrámů, protože Pura Besakih je komplex 23 chrámů, přičemž do žádného z nich nepustí nehinduisty. Musím tak společně se všemi turisty nakukovat přes naštěstí nízké zdi.

Přistupuje ke mně nějaký tradičně oblečený člověk a nejdřív spouští ty kecy jakoby ho ohromně zajímalo odkud jsem a jak dlouho jsme v Indonésii, než z něj vypadne, že pracuje v chrámu a že za pár tisíc rupek se v jeho doprovodu budu moct bez problému podívat dovnitř. No jo, prodejní hinduisti, stejně jako v nesvatějším ze všech svatých hinduistických měst – Váranásí. Nemusím se podílet na prosperitě tohohle pseudohinduisty, tak mu říkám, že nemám zájem a mizím v davu. Za prachy se dá koupit všechno. Jsem opravdu na nejsvatějším místě, jenže tady uctívají prachy.

Do chrámů míří nejen davy turistů, ale i davy místních, protože je prý právě velká ceremonie. Po schodech stoupají celé šňůry hlavně žen nesoucích na hlavě krabice s obětinami. Je to velký mumraj a přímo žeň pro foťák, takže trpím, že nemůžu dělat fotky.

Procházím kolem chrámů po schůdcích pořád výš a výš. Za jedním chrámem je chrám druhý, za druhým třetí a tak to jde pěkně dlouho. Všechny mají svatyně s několika meru a ve všech buď je nebo přichází hodně lidí.

Nad první skupinou chrámů jsou další obchůdky, kde, ejhle, taky mají diafilmy, ale bohužel taky drahý. Až teprve asi v pátém krámku narážím na film, který je jen tak drahý jako ten v Bangli, ale alespoň má před sebou ještě rok do vypršení životnosti. Samozřejmě ho hned kupuju, strkám do foťáku a zase se na svět začínám dívat přes objektiv. Čekání na film se vyplatilo! Už mám ale jen 20 minut času a tady je toho tolik!

Šedivá hrozba z mraků se mění ve slabý déšť. Lidem v chrámech to ale nevadí a klidně nerušené dál sedí na zemi a vzdávají úctu svým bohům, nebo po schodech nesou do svého chrámu další obětiny. Je to jako karneval – stovky lidí, každý jinak oblečený.

Už je čas, tak spěchám dolů na parkoviště. Naštěstí nejsem sám, kdo přišel pozdě, takže se ani nemusím omlouvat.

Cesta dolů z Gunug Agung vede po stejně hrbolaté a úzké silnici jako nahoru. Pomalu ujíždíme mrakům a za chvíli jsme zase na slunci. Zastavujeme na vyhlídce Bukit Jambul, odkud má být skvělý výhled na rýžová políčka. Má být, ale není. Svah pod námi je sice terasovitý, ale ani památky pro krásně zelených stéblech trčících z klidné vody. Místo toho jen brambory, brambory a brambory. Asi jsme přijeli ve špatném období.

Poslední zastávkou na túře je městečko Klungkung, další z bývalých hlavních královských měst. Jako památka na toto období dnes v Klungkungu stojí Taman Gili (Královský palác), jehož nejzajímavější součástí je Kertha Gosa (Hala spravedlnosti).

Hala stojí uprostřed čtverhranného jezírka (nebo je kolem ní široký příkop, nedá se to rozlišit) a po schůdcích se dá dostat nahoru do zcela otevřeného hlavního sálu. Na něm spočívá sloupy podepřená střecha, zevnitř celá pokrytá kresbami. Vojevůdci, obyčejní lidé, popravy, draci, sloni, to všechno se na těchto klungkungských kresbách objevuje.

Z Klungkungu se vracíme do Ubudu. Túra docela ušla, i když rýžové terasy jsme neviděl. No, snad až se sem podívám příště. POKUD se sem ještě někdy podívám, protože na Zemi je naštěstí hromada stejně zajímavých, kde ale na rozdíl od Bali nemají takovou drzost a odvahu tak sprostě předražovat (nebo to alespoň dělají mazaněji a obratněji). No jo, holt si myslí, že když na ně dolehla „krisis monetar“, tak z nich udělala chudáčky nebožáčky nejchudší na světě a snaží se zahojit na těch, podle své úvahy nejbohatších na světě.

Ubud

Hned po příjezdu mě čeká další chrám – Pura Dalem (Chrám mrtvých). Stojí v tzv. Opičím lese na konci Opičí ulice kde bydlím. Procházka tam je příjemná, akorát mě překvapuje ta tma, která nastává jakmile se nořím do lesa. Všude se prohání opice a sledují co kdo má. Jídlo prý poznají na 100 honů a klidně si ho přijdou ukradnout.

Na západní straně lesíka je malá, temná roklina, na jejímž dně teče potok. Kolem jsou vytesáni obrovští draci a srandovní dvojice muže a ženy nahoře bez hlídá vchod do malé svatyně. Uprostřed je malé jezírko, v jehož rozích jsou vytesány velké kamenné žáby, jedna z nich s obrovským trčícím penisem. Ti hinduisti si teda vyhrajou.

Na jižní straně lesíka stojí vlastní chrám Dalem. Jdu si ho prohlídnout a zase si musím kolem pasu uvázat sarong. Ještě že jsme si ho koupil, jinak bych za něj musel vždycky platit.

Jelikož zítra odjíždím z Bali na východní ostrovy Nusa Tenggara, posílám e-mailem další zprávu z cesty. Vůbec totiž nemám představu jaký bude přístup k Internetu tam na východě. Nechtěl bych je podceňovat, ale přeci jen je tam daleko míň rozvinutý turistický ruch a to je v téhle části hlavní hybná síla Internetu na ulici. Taky se toho od poslední zprávy docela hodně stalo a už to možná vydá na víc než jednu zprávu. No, tentokrát bude trochu delší.

Mám tak trochu pocit, jako bych s Bali opouštěl civilizaci a dělal krok za oponu do neznáma. Pravděpodobně je to způsobeno mými předsudky, ale teď s tím nic nenadělám, a tak se s „civilizací“ loučím trochu lepší večeří. Dávám si cap cay (míchanou zeleninu) a k tomu rýžovou kořalku arak, pak jinou lihovinu brem s citrónovou limonádou a medem a nakonec guacamole, tj. rozmačkané avokádo s kuprukem (čipsy).

Den 200, neděle 7. 3.

Brzo ráno nasedám s celou svou výbavou do bema a odjíždím z Ubudu. Dneska už opouštím i Bali a chci se dostat jak nejdál na východ to půjde.

Prvním bemem jedu do Gianyaru, pak dalším do Klungkungu a teprve třetím se dostávám do Padangbai, přístavu pro trajekt na Lombok. Je 9 hodin a trajekt má jet v půl jedenácté.

Padangbai je příjemné městečko se zálivem, který slouží zároveň jako přístav. Podél zálivu se táhne písečná pláž, na níž teď ráno (nejspíš ale jen proto, že je neděle) odpočívají rybářské loďky. Jsou úzké a aby měly stabilitu, vyčnívají z ní na každé straně dvě zahnuté tyče spojené asi ve výši čáry ponoru tyčí třetí. Ta slouží jako plovák. Loďky hrají všemi barvami a rybáři se je snaží udržovat co nejbarevnější. Za loděmi začíná pás palem a malých domečků, což jen dotváří idylickou atmosféru.

V přístavní čekárně je pár kiosků a samozřejmě televize. Teď tam právě jde nějaký moderní Tarzan, v angličtině s indonéskými titulky. Jako snad všechny filmy. Přestože Indonésanů je přes 210 miliónů, filmy moc nedabují, ale používají hlavně titulkování.

Trajekt připlouvá. Lodě pendluje mezi Bali a Lombokem celý den v asi dvouhodinových intervalech. Plavba má trvat 4 hodiny. Loď se pomalu naplňuje a v 11 opravdu vyplouváme.

Je tu docela dost turistů. Trajekt je celkem velký, ale ne zase přehnaně velký na to, že poplujeme na otevřeném moři. Na spodní palubě stojí několik aut a náklaďáků, na horní palubě jsou lavice pro cestující. Horní paluba je otevřená, ale zastřešená, takže když bude pršet nezmoknem a taky se v tom dusnu neudusíme. V některých řadách už úplně chybí sedačky, ale to je jen detail.

Jako na trajektu Jáva-Bali i tady se dá v předražené kantýně koupit nějaká rýže a sušenky. O jídlo je celkem postaráno, protože i než jsme vypluli se po palubě pohybovaly hordy prodejců s ovocem, vodou a chlebem. Teď už je ale klid a my se postupně vzdalujeme od Bali.

Střídavě proplouváme hezkým počasím a střídavě deštěm. Voda je nádherně modrá a občas se dokonce objeví delfíni! Plavba je příjemná, i když indonéský zvyk kouřit vždy a všude je otravný. Loď se občas hodně kymácí, ale na mořskou nemoc to asi nestačí, protože nevidím nikoho bezvládně viset přes zábradlí a vyprazdňovat se do moře.

http://www.ocestovani.cz/indonesie/cestopisy-220-cesta-kolem-sveta-98-99-16-cast-bali/3/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .