0
0

Autem, na kole i pěšky

Odjezd

Plánovaný odjezd v 17 hodin je několikrát posunut, na konec odjíždíme těsně před 19 hodinou směrem na Strakonice. Jedeme za Tomášovými kamarády na Kvildu. Večer trochu zapaříme a jdeme spát.

Šumava 1. zóna NP

Tomovi kamarádi jsou studenti Přírodovědecké fakulty UK. Jejich snahou je, aby se v první zóně NP zpomalil pomocí „hrází“ z kmenů odtok vody z rašeliniště, který byl před lety nešetrně regulován a tím obnovit původní mechové porosty. Žádné šílené ekology připoutané k stromů jsme neviděli. V 17 hodin jsme na hranicích v Studánkách. Pokračujeme dále do Linzu, kde asi na 3. pokus trefujeme výpadovku z města směrem na Vídeň. V St. Polten odbočujeme na silnici č. 20. Celá jízda skrz Rakousko nám trvala asi 6 hodin. Ve Slovinsku se tvoří velká fronta na mýtném na dálnici směrem na Maribor. Průjezd po ní stojí 1,5 DM (150 SIT). Jedeme až do 03 hodin. Přespáváme na odpočívadle u Zágrebu hned vedle kempu. Dálnice v Chorvatsku je o dost dražšší cca 7 DM až do Karlovace. Déšť nás provázel ze Šumavy až do Chorvatska.

Plitvice

Od rána prší. Stojíme několik hodin ve frontách směrem na Plitvice. Je totiž hlavní sezóna a tisíce Čechů vyráží k moři. Navíc začíná víkend. Nejlépe by asi bylo vyjet začátkem týdne. Jdeme si prohlédnou NP Plitvická jezera. Vstupné od loňska podražilo (45 kuna studenti a děti, 60 normální). To je pro nás dost peněz. Obcházíme pokladnu kolem bývalého parkovište vlevo a jdeme kousek přes les. Prohlížíme si cca polovinu trasy včetně velikého vodopádu z několika stran. Skoro až k němu se dá dokonce dojet autem jak potvrdila rodina Čechů, která zaparkovala svoji Felicii asi 100 m u jeho přítoku. Je to dost velká komerce. Přes jezero Kodzjak jezdí výletní loď, na kterou je však nutné mít lístek zakoupený u vstupní brány. Chorvati se o NP moc nestarají, cesty nejsou udržované o okolí nemluvě. Určitě to však stojí za to vidět. Jezera se svou nazelenalou barvou vytvářejí nádherné pamorama. Jak je všeobecně známo natáčely se zde některé scény do filmu Vinetou. No nekupte to za tu cenu 😉 Dále pokračujeme na Ličky Osik a Gospič. Po silnici č. 20 vjíždíme do průsmyku Oštarijská vrata. Fotíme v podveřerním slunci nádherné panorama pobřezí s ostrovem Pag. Fouká příšerný nárazový vítr. Sjíždíme na pobřezí. Kempujeme v malém soukromém kempu celkem za 25,5 DM (tři lidi, stan, auto). Bohužel voda v jeho umývárnách je mírně slaná. (Čaj z ní je vyloženě odporný). Ty, co ještě nikdy nebyli v Chorvatsku, může také „zmátnou“ turecký záchod, ikdyž je výrazně modernizovaný.

Cyklo „výlet“

Na dopoledne je naplánován výlet na kole zpět do průsmyku Oštarijská vrata 928 m.n.m. Vytrvalý déšť nás ohlazuje před ničivým vedrem 15°C. Silný vítr tomu dodává šťávu a uděluje nám v zatáčkách nárazy abychom náhodou nejeli moc rychle. Tohle utrpení trvá asi 80 minut. Dolů jedou nejrychlejší z nás asi 19 minut a překračují zde povolenou rychlost 50 km/h. Trasa měřila 16,5 km tedy nahoru a dolu 33 km. Bydlíme ve Sv. Petru 20 km za Zadarem. Přežíráme se špagetami (zbytky necháváme napospas dotěrným marvencům. Jedeme na prohlídku nočního města. Největší zdejší památkou je bohatě zdobená bazilika a kostel v centru starého města z bílého kamene. Proto je skoro na každém místním pohledu. Před disko klubem ještě pozorujeme místní „kikiny“, které zřejmě shánějí někoho, kdo by jim zaplatil vstupné.

NP Krka

Po noční procházce Zadarem nás probouzí sluníčko. Počasí se výrazně zlepšilo. Jediné co mi kazí náladu je, že jsem musel umýt nádobí ;-). S naším odjezdem klesl počet obyvatelů campu na polovinu. Platili jsme 20 DM za všechno. Jedeme do NP Krka. Vstupné u hlavní brány je 40 kuna a 25 kuna pro držitele karty Euro 26 (ISIC neuznávají). Jedeme nazpět k mostu přes řeku Krku. Domluvíme se strážcem závory, že nás pustí dovnitř. Procházíme bez problému přes budku u přístaviště parníků u 2. vstupu do NP. Řeka Krka zde vytváří překrásnou kaskádu vodopádů a také soustavu jezírek. Na to že se jedná o NP je dost s podivem, že pod nimi se koupou stovky turistů a plavčík hlídá, aby nelezly těsně pod vodopády. No co pro komerční turisty neudělat, hlavně ať platí. Cestou zpět děkujeme vrátnému a dáváme mu české pivo, takže zadarmo to nebylo ;-). Vracíme se do obce Skradin. Na zdejším placeném parkovišti necháváme auto a jedeme na okružní cestu kolem NP. Vesnice ve vnitrozemí působí dost uboze, špína a špatné cesty. Na ostrov s kostelem Visovac, který se často vyskytuje na zdejších pohledech není bohužel ze břehu jezera moc vidět. Fotografové zřejmě používají loď nebo letadlo. Také o menších vodopádech (Roški slap) v ústí Krky do jezera se nedá napsat, že jsou přístupné. Po staré pastevecké cestě lemované křovinami tlačíme kola zpět směrem na Skradin. Trochu bloudíme, vidíme zpola opuštěné vesnice zničené válkou. Je hrozné vedro. Jsem v krizi, nutí mě jet 35-40 km/h po nové silnici na Split zpět k autu. Trasa cestou i necestou měřila přes 60 km. Domlouváme si přenocování na parkovišti – celkem včetně parkování 30 Kuna.

Primošten, Trogir

Jedeme si prohlédnout překrásné panorama městečka Primošten s jeho dominantou – kostelem. Pokračujeme do Trogiru. Zdejší kostel se z venku právě opravuje. Nahlížíme dovnitř, jeho šedivá barva interiéru působí dost ponuře. Na trhu nakupujeme broskve, nektarinky, meloun a chleba.

Pokračujeme na Makarskou riviéru. Kempy kolem Baška Polje se nám nelíbí. Pokračujeme tedy až do známého rekreačního střediska Živogošče. Ubytováváme se v kempu Dole. Jdeme na pláž sníst meloun a koupat se. Večer trávíme s českým Rumem a čumíme na romantický úplněk Měsíce.

Hora Sv. Jure 1762 m.n.m.

Jedeme autem zpět do obce Podgoreň. Tam vykládáme kola a připravujeme se na „výlet“. Asi po 5 km do kopce je závora, vchod do přírodního parku Biokovo. Platíme 15 kuna za naše 3 kola a dozvídáme se, že to bude ještě 22 km do kopce. Začínám mít zlé tušení. Po několika kilometrech potkáváme sportovce z Čech na super silničních kolech. Pokračujeme s nimi až do restaurace která je asi 7 km od brány v nadmořské výšce 897 m. Zde se rozdělujeme. Já s Tomem jdeme na pivo. Dáváme si silné dánské pivo Tuborg za 15 kuna. Mají zde poměrně levné jídlo např. ražniči 250g stojí 40 kuna. Vrchní říká, že jezdí lyžovat do Jeseníků. Rozhodujeme se, že dobudeme vrchol stůj co stůj.Cesta stoupá a pak pokračuje po náhorní plošině střídavě do kopce a po rovině. Následuje úsek asi 6 km kde cesta brutálně stoupá (20%) serpentinami až k vrcholu, na kterém je vysílač a kostelík. Mám dost a své silniční kolo již jenom v potu tváře tlačím. Cesta dolů je nádhera, až na auta, která se proti nám v nepřehledných zatáčkách škrábou vzhůru. V některých místech se dvě auta vedle sebe rozhodně nevejdou. Potkáváme dva Favority, kterým „vaří“ brzdy. Celkem jsme najeli 57 km z toho 28,5 do kopce.

Pelješac

Přenocovali jsme vedle kempu Dole tzn. možnost využít služeb kempu, ale zadarmo. Přesouváme se na poloostrov Pelješac. Ještě se chceme podívat na deltu řeky Neretvy. Je to celkem nic moc. Skvělý je ovšem pohled z výšky na políčka místních zemědělců a celkové panorama zdejší krajiny. Cesta přes Bosnu a Hercegovinu je v pohodě ani nejsou potřeba pasy. V Neumu kupujeme levnější benzín. Na začátku Pelješacu navštěvujeme ještě zříceninu hradu Ston. Opevnění bylo kdysi kolem celého Poloostrova. Není to nic světa borného, ale je to zadarmo tak co. Celé odpoledne se flákáme u vody v Žuljaně a regenerujeme se. Spíme na dokonale romantické minipláži asi 1 km od Žuljany. Je to směrem po polní cestě na Trstenik. Večer i ráno fouká silnější vítr. Celý Pelješac je známý tím, že je vhodný pro surfování.

Na kole přes Pelješac

Vyrážíme po polní cestě směrem na Trstenik. Tam se nám bohužel podařilo špatně odbočit někam do „buše“. Vracíme se a po špatné polní cestě pokračujeme do kopce. Na místních vinicích začínají dozrávat první hrozny. Hádejte co bylo k obědu ;-). Nad pobřežím je hrozné vedro. Projíždíme tedy tunelem Dinga, je tam silný osvěžující průvan, směrem na silnici do Orebiče. Ještě než vjedeme do Orebiče jdeme se vykoupat na pláž do nějakého kempu. V Orebiči vám můžu vřele doporučit cukrárnu Oaza, kde mají velké porce zmrzliny se skvělou polevou. (Asi 100 m od mola, naproti je malá kašna). Pak pozorujeme surfisty kteří to v silném větru docela „valí“. Cestou zpět se chceme ještě podívat na Trpanj, ale polovině sjezdu do této vesnice to obracíme a jdeme domů, protože tam žádný výhled není. Vracíme se přes obce Kuna a Pijavično, což jsou vhodné cesty pro cyklisty, vedou totiž lesíky, je tam vcelku dobrý asfalt a nic tam nejezdí. Nové cesty na Pelješacu ostře kontrastují s některými jinými, které se snad ani za „asfaltku“ považovat nedají. Snad to místním silničářům půjde rychleji než u nás. Délká byla trasy 74 km.

Dubrovník

Ráno se ještě flákáme u vody a relaxujeme po včerejší namáhavé výjížďce. Po obědě se přesouváme před Dubrovník do obce Orašac do kempu Rudině. Je tu pěkné prostředí, klid a pěkné sociální zařízení. Po večeři jedeme do Dubrovníka. Parkujeme na placeném parkovišti za 5 kuna/h. (Oproti loňsku podražilo). Jdeme na městské hradby. Stojí to 10 kuna, ale panorama starobylého města za to určitě stojí. Fotím opět asi 15 fotek. Ze skály pod hradbami skáčí místní frajeři asi tak z 8 m do moře. Asi nevypadáme moc „sociálně“, protože nás zvou do místních restaurací. To víte čisté bíle tričko a umyté nohy dělají své :-). Kupujeme si s Tomem místní levné víno. Chodíme uličkami a upíjíme, uličky se klikatí čím dál tím více.

Černá Hora – Budva

Bolí nás hlava. Dopoledne ještě trávíme sluněním se u vody v kempu, až z toho Jirka dostal vyrážku. Po obědě vyrážíme na hranice s Černou Horou. Vlastní celní formality jsou bez problému, čekali jsme asi 15 minut. Žádné víza nejsou potřeba. Pak však následuje šok, musíme totiž „pojistit“ auto za 30 DM (1-15 dní). Jestliže na rozdíl ode mě nemáte v zelené kartě proškrtnutou Yugoslávii, máte vyhráno a nemusíte nic platit. Jedeme na Boku Kotorskou. Na každém rohu je 40 km/h a na každém druhém patrola, tvořená většinou 2 policisty a 3-4 vojáky se samopaly. Ti dbají na dodržování bezpečnosti silničního provozu, ovšem z vašich „sponzorských darů“ v DM. (Vojáci hlídají policisty, kteří jsou Černohorci, kdežto vojáci jsou převážně Srbové ;-). Vzhledem k tomu, že jsme pečlivě dodržovali 40 km/h rychlost, nás „Policie“ zastavila jenom jednou. Chtěli vidět jestli máme trojúhelník, lékárničku, náhradní žárovky a samozřejmě ono pojištění. Vytáhl jsem lékárničku a prohlásil, že trojúhelník mám na dně kufru a nehodlám ho vyndávat. Kupodivu to bylo OK. Objíždíme zátoku až do města Kotor. Začínám tušit, proč se to tu jmenuje Černá Hora. Kolem zátoky a pak dále v Budvě se velkém počtu procházejí nádherné černovlásky s velmi vyvinutým a pevným poprsím. Vzhledem k rychlosti jízdy auta mám dostatek času si je prohlédnout :-)).(Z pohledu turistky to až taková zajímavost asi není). Přes zátoku je také možné přejet trajektem. V Kotoru nás na první pohled nic nezaujalo a tak pokračujeme dál, až za Budvu. Hledáme kemp. Nacházíme jeden v Beičiči za mostem vlevo. Je to děs, hrůza a smrad. Ještě že je tak levný – 13 DM za všechny. Povaříme a jedeme na kole si prohlédnout město Budva. Místní řidiči jezdí jako prasata. „Blinkr“ jim nic neříká, předjíždí zprava a na všechno troubí. Po promenádě kolem zátoky korzují tisíce lidí, hlavné Jugoslávců a Rusů. Na kole vůbec nemáme šanci. Ještě nikdy jsem neviděl město, které tak žije. Snad jenom pražské Václavské náměstí na Silvestra. Jsou tu restaurace se živou místní hudbou, stánky se zmrzlinou, kolotoče atd. Všechno se platí v DM. Je to snobské rekreační středisko. V přístavu kotvý jachty pro mě astronomických cen.

Sv. Štefan, Petrovac, Kotor

Po ráno jedeme do Sv. Stefanu. Hned po zastavení nám místní nabízí SOBE (Zimmer) za 15 DM/osobu, což se mi zdá výhodné. Fotíme panorama a pokračujeme dále na poloostrov. V pokladně na nás chtějí 10 DM za prohlídku, což se Tomovi zdá moc a jde raději na pláž mezi Černohorky. Mimochodem všechny pláže v Černé Hoře, které jsem viděl jsou pokryty tmavým pískem, který je však asi navezen, protože v moři jsou jen oblázky. Prohlídka ostrova spočívá v tom, že se můžete projít úzkými uličkami mezi malými kamenými domečky porostlými popínavými rostlinami. Občas se vyskytne restaurace nebo bazén. Za těch 10 marek to podle mě nestojí, s např. Dubrovníkem se to nedá vůbec srovnávat. Pokračujeme do Petrovace. Na tržišti nakupujeme ovoce. Jdeme se podívat na pláž. Je to hlava na hlavě. Opouštíme město a jedeme směrem na Titograd (Podgorica) přes Skadarsko jezero. Jedná se o velmi velké jezero se zelenavou barvou porostlé hojně vodními rostlinami. S horami které se na pozadí skrývají ve velkém oparu tvoří zajímavou scenérii. Přes Podgoricu jedeme zpět na Kotor. Kluci asi 37 kilometrů před zátokou sundávají kola a sjíždějí do ní. Já řídím auto. Město Kotor se zátokou vypadá ze shora nádherně. Pohledem zemědělce je kráva je bezesporu velmi užitečná, ale cyklistu, který se řítí z kopce šílenými serpentinami, v zatáčce jistě nepotěší 🙂 vysvětlujte to však místním zemědělcům. Následná prohlídka Kotoru nás nijak nenadchla. Na historické hradby kolem města se nám nepodařilo dostat. Možná jsme hledali špatně, kdo ví. Nocujeme opět u kempu Dole. (Dlouhodým pozorováním jsem zjistil, že místní toalety, sprchy atd. jsou velmi poddimenzované a tvoří se zde fronty, nehledě pak na jejich stav).

Přesun

Dopoledne jsme strávili opět u vody. Po obědě jedeme po trase Sinj-Knin. Kvůli shodě nepříznivých okolností (chyba navigátora, uzavřená silnice, mapa) jedeme vnitrozemím po místních silnicich. Je to vyprahlá krajina poznamenaná válkou. Velký kontrast oproti turistickému pobřeží. Celých 40 minut nevidíme ani živáčka, až potom potkáváme v protisměru Čecha 😉 Jedu se svým Favoritem co to dá. To, že se místní lidé věnují převážně pastevectví, jsem poznal na vlastní kůži, když jsem málem najel do stáda ovcí a koz. Spíme v přírodě u obce Maslenica s výhledem na most přes Novigradsko more.

NP Paklenica

Předem vás musím upozornit, že jeskyně jsou otevřeny jenom v pondělí-středu-pátek-sobotu a to od 10-13 hodin. Vstupné do NP a jeskyň jsme platili 15 kuna. Od brány je to 2 km po asfaltce na parkoviště, kde mužete případně nechat auto. Hned za ním začínají kolmé stěny, na kterých jsme obdivovali umění četných horolezců. Údolím říčky pokračujeme dál asi 50 minut na rozcestí. Vlevo se jde k hlavním jeskyním, vpravo na malou Paklenicu a rovně ke 2 turistickým chatám. My jsme šli nejprve do jeskyní a poté k chatám. Prohlídka místní jeskyně je poměrně krátká 30 minut, ale stojí za to. Je také možno libovolně fotografovat místní krápníky. Cesta zpět z jeskyně vede po stejné cestě jako do ní. Vnitřní teplota 8-10 °C byla velmi příjemná, protože venku bylo takových 34°C. Je také možno zakoupit si u průvodce něco k pití (za 10 kuna). Druhá z chat (označovaná snad jako lesní chata) je až na konci údolí říčky Paklenice a tvoří výchozí bod pro vysokohorské tůry. My jsem šli jenom k této chatě, protože na další tůru jsme v tom vedru neměli zrovna náladu a také jsme vůbec neměli mapu tohoto NP. Naštěstí je možno několikrát se napít z označených pramenů. Cestou zpět jsme, jako mnoho dalších turistů neodolali možnosti se vykoupat v tůňce pod malým vodopádem. Koupel byla dokonale osvěžující. Někdy v budoucnu bych rád se ještě do místních hor vrátil.

Škocjanské jama – Slovinsko

Spíme již ve Slovinsku nedaleko jeskyní na staré polní cestě. Spalo se nám dobře až na to že mě a Toma brutálně pokousali mravenci. Po snídani jdeme na prohlídku jeskyní. Platíme studenské vstupné 8 DM (normální je za 16 DM). Jdeme s průvodcem, který má copánek. Provádí s výkladem v angličtině a italštině. Později se z něj vyklube vtipný pohodář. Hned po úvodním sestupu následuje tzv. ráj, ve kterém je spousta nažloutlých stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů. Největší chloubou zdejších jeskyní je však velký dóm. V hloubce cca 90 m zde teče podzemní řeka Rijeka a vy její tok přecházíte po lávce. Je to impozantní pohled. Proto jsou zdejší jeskyně zařazeny mezi přírodní a kulturní dědictví UNESCO. Další, co mě zaujalo jsou tzv. bazénky. Jejich soustava je však nyní převážně bez vody. Délka trasy je cca 2,2 km a prohlídka trvá 110 minut. Jsou to asi nejlepší jeskyně, které jsem dosud navštívil.

Přes Rakousko do Čech

Jedeme přes Kranj směrem na Rakousko. Ve Völkermarktu najíždíme na dálnici na Vídeň. Frčíme bez problému až asi 100 km před Vídeň, kde na parkovišti přespáváme. Před hranicí s ČR nám bohužel dochází benzín. Kupujeme tedy 5l za 70 šilinků (13,75 l). U benzínky nás také chytla policie, které se nezdála naše dálniční známka. Na přechodu Hatě je mírná fronta. Za Znojmem nám připoměla že jsme už doma objížka, která jak se později ukázalo nebyla zrovna moc označena. Jdeme na oběd do hospody, ve který je zároveň muzeum motocyklů. Mají tam i tatínkův skůtr ČZ 175 (zvaný též prase), který nám stojí v garáži. Nechápu tedy proč tomu říkají muzeum ;-). Protože jsme přejeli návrat z objížky, bloudíme po jižní Moravě. Nakonec nelézame cestu přes Telč na Jihlavu a pak po D1 hupky do Prahy a domů. Ještě cestou bereme stopaře – vojáka.

Závěr pro cyklisty

Všechny cesty směrem do vnitrozemí vedou do kopce

Vzhledem k tomu, že jsme výjížděli od hladiny středozemního moře, lze snadno určit překonané převýšení z nadmořské výšky kopce 🙂

Místní trnité keře jsou ideální na píchnutí duše (my jsme lepili 4x)

Ze tří kol, které jsme měli k dispozici (silniční, celoodpružené horské a crossové) se nejlépe osvědčilo právě Tomovo crossové s odpruženou vidlicí. Mému né moc dobrému silničnímu v místních kopcích nestačily převody a při sjezdech brzdy. Zadní odpružená vidlice a široké pneumatiky u „horáče“ se ukázaly jako velké žrouty energie, hlavně při jízdě ze sedla do kopce. V místních kopcích jsem také poprvé v životě poznal co je to totální vyčerpání. Nejvíce se na něm asi podílelo šílené vedro v kombinaci s velmi prudkým stoupáním.

Závěr pro motoristy

V Chorvatsku se mimo obec má jezdit 80 km/h. Místní policie má radary většinou v autě, vystrčí jenom takovou pistoly a už vás mají … Občas se na hlavních křižovatkách vyskytnou něco jako policisté „junioři“, mají na sobě bílou uniformu a pomáhají řídit dopravu. V tom vedru a smradu asi nic moc práce takže je prosím respektujte. U místních řidičů jsou velice oblíbeny starší vozy VW Golf, Transporter a Mercedes 190. Bohužel jezdí dost hrozným způsobem. Předjíždějí do zatáček a zničeho nic odbočují bez použití „blinkru“. To se však ještě vůbec nedá srovnat s Černou Horou, kde snad ani o nějakých pravidlech nemůže být ani řeč. Platí snad jenom to, že předjíždět je možno kdykoliv a z kterékoliv strany nejlépe za hlasitého troubení. Ve vesnicích se jezdí většinou 40 km/h a před školou snad jenom 30 km/h. Jestliže nechcete sponzorovat příslušníky místní policie, kteří se vyskytují na každém rohu, doporučuji tuto rychlost nepřekračovat. (Podle informací kolegů ze Slovenska se platí v DM přímo do kapsy příslušníka). Alespoň že tu mají levný benzín 1,33 DM/l. Na konec bych snad ještě připomenul, že ve Slovinsku se má trvale svítit. Pro klid duše jsem si udělal mezinárodní řidičák. Stojí to jenom 50,- Kč, trvalo to asi 20 minut a platí 3 roky.

Závěr pro drobné pěstitele 😉

Rostliny považované u nás za tropické a subtropické rostou v Chorvatsku běžně. Divoce se vyskytuje olivovník, fíkovník, svatojánský chléb a bobkový list (vavřín). Z jehličnanů jsou tu cypřiše a jalovce, které zde dorůstají až do 15 m. Nejčastějším stromem jsou však zakrslé borovice. Rostou zde však také borovice, které mají šišky asi 5-10x větší než ty naše. Na předzahrádkách lze spatřit mandarinky a oleandry. Občas se zejména na nábřeží vyskytnou datlové palmy. Pozoroval jsem také agave, které kvetou prý jednou za život. Hojně se zde pěstuje viná réva, broskvoně a melouny. Našli by jste také mandlovníky.

Poznámka: Omluvte prosím nevědecké názvy rostlin, vědecké by stejně asi nikomu nic neřekly.

A na kolik to přišlo?

Celkem mě to tedy stálo asi 6730 Kč a 2000 Kč za fotografie. Nutno ještě podoknout, že na jídle jsme nějak zvlášť nešetřili a paštiky jsme za celou dobu snědli asi 4 😉 Z místních zdrojů jsme nakupovali převážně pečivo, čerstvé ovoce a zeleninu. Pravidelně jsme pak ochutnávali skvělou zmrzlinu a občas nějaké to chlazené pivo. Mimochodem taková menší lednička do auta by se jistě vyplatila.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .