Bulharsko - srpen 2006

Středa 26.7.2006

Šampón na cestu

Počátek naší naplánované dobrodružné cesty začíná jako každý jiný. Ráno v osm se scházíme na Florenci, z natřískaných baťohů vyhazujeme pár piv na cestu a za poklidného uvelebení se na svých místech vyrážíme. Přepravní společnost je sice bulharská, ale tento jihoslovanský jazyk je nám docela blízký tak snad budeme dění v autobuse rozumět. Slova se ihned ujímá nažehlený metropolitní švihák v krásné růžové košili, kterou doplňuje křiklavá zelená kravata s myšákem. A k tomu všemu natupírované vlasy ala Travolta. Okamžitě jsme mu přidělili titul Šampón. O takovém stewardovi se nám ani nesnilo. Nechává si vybrat od všech doklady a pozorně je studuje, jestli náhodou nepřeváží nějaké trestance. Poté je zase ale poslušně po jednom vrací s tím, že asi na seznámenou čte naše jména z pasu. Aleše si jistě bude pamatovat velmi dlouho, protože při několikanásobném vyslovování jeho krásného jména „Koťátko“ pobavil celý autobus. Od této chvíle jsme jeho oblíbenci.

Z Prahy jezdí do Sofie několik přepravních společností. Cena jednorázové jízdenky se pohybuje kolem 1200 Kč (2006). Cesta trvá přibližně 22 hodin, záleží na společnosti a průběžných zastávkách. Není to samozřejmě tak pohodlné jako cestování vlakem, ale levnější a nemusí se nikde přesedat. Některé přepravní společnosti s přímým spojem do Sofie (odjezy z Prahy Florence, staví v Brně a Bratislavě)

V Brně a Blavě přiskakuje pár dalších cestujících a bus je v podstatě zaplněn. Problémy ovšem nastávají v Budapešti. Na poslední zbylé volné 4. místa si dělá nárok asi 10 lidí. A zde již přichází ke slovu komunikační bariéra, neboť je mezi nimi i japonský pár. Všichni se ale nacpali dovnitř, bus se prohnul, dobrodruzi posedali resp. ulehli na zem a na schody a teď už snad pouze se zastávkami na celnicích míříme skrz zbytek Maďarska a Srbsko do Sofie. Náš plán natáhnout se do uličky jsme tedy museli zavrhnout a tak tiše trpíme a snažíme se alespoň trochu spát.

Čtvrtek 27.7.2006

Jak se stát pašerákem

Uprostřed noci dorážíme na maďarsko-srbské hranice. První celnicí jsme projeli v podstatě bez čekání. Upravení maďarští pohraničáci si naše pasy ani nevzali. Vždyť příští rok mají i s námi vstoupit do Schengenu. Ze strany Srbů to bylo horší, všechny bulharské pasy pečlivě kontrolovali. Ale po chvíli už opět můžeme „ulehnout“.

Nad ránem nás budí Šampón s tím, že každému vrazí do ruky paklík cigaret a některým vyvoleným i láhev nějaké kořalky. Zbytek účelně láduje do připraveného prostoru v podlaze. Neklamná známka, že se blížíme k hranicím. Převážet lze totiž pouze jeden paklík cigaret a litr tvrdého alkoholu. Nyní už je nám jasné, proč byla bulharská cestovní společnost levnější než naše a jak si přivydělávají. Ale chápeme je a proto i my přijímáme tento chvilkový „dar“. Popojíždíme a po chvíli už do busu vstupují celníci. Opět vypadají nedůvěřivě, ale u nás Čechů jim stačilo pasy prohlédnout. To bulharské vybrali do jednoho a dobrou jedenapůlhodinu je zkoumali. Až pak nás pustili, Šampón si povybíral svůj přivýdělek a my se mohli opět oddávat skorospánku na nepohodlných sedačkách.

Autobusy pravidelně zastavují po čtyřech hodinách na benzínkách. Jezdí se přes Maďarsko a Srbsko. Bulharsko, Slovensko i Maďarsko jsou v Evropské unii, takže tam je kontrola jen formální a stačí občanka. Srbsko, přes které autobus projíždí po značný kus cesty, ale v EU není, takže zde je nutný pas a ten kontrolují poctivě. Autobusy mají na hranicích výhodu před osobními auty, protože mají kratší frontu (v Srbsku mnohem kratší).

Nezvykle poklidné cestování

Do Sofie přijíždíme přesně na čas, když se město teprve probouzí do dalšího pracovního dne. Protahujeme se, nasáváme čerstvý vzduch velkoměsta a jdeme hledat banku. Je hned na rohu. Měníme peníze a už pokukujeme po busu směr Rila. Po několika debatách zjišťujeme, že spoje nejezdí z hlavního autobusového nádraží, ale z nádraží „jug“ na okraji Sofie. Odtud odjíždějí autobusy jižním směrem, tedy i do našeho cíle, města Samokov, ležící již těsně pod hradbou hor. Volíme tedy nejjistější přesun taxíkem a dobře děláme, sami bychom tohle zapadlé a malinkaté nádražíčko neměli šanci najít. Do Samokova odtud jezdí autobusy v celodenním pravidelném intervalu 30 minut, takže po chvíli již spokojeně nasedáme.

Autobusové nádraží v Samokově připomíná spíše noclehárnu pro bezdomovce, ale funguje tu informační okénko s pokladnou. Tam bez problémů kupujeme lístky do Borovce, což je lyžařské centrum nacházející se pár kilometrů od vrcholu Musala – ideální výchozí bod. Máme chvíli čas tak ochutnáváme pekařské speciality a obdivujeme zdejší neuvěřitelně rozmanitý arzenál dopravních prostředků. Lze tu nalézt přestárlé mikrobusy Čavdar s podvozkem od Avie, ojeté české Karosy či německé Mercedesy a samozřejmě nejpočetněji zastoupené maďarské Ikarusy.

Spoj jede opět přesně na čas, tak již za chvíli po krátké jízdě vyskakujeme v Borovci uprostřed obchody obehnaného náměstíčka a pro jistotu kontrolujeme, zda se mám během nutného cestovatelského dne nic neztratilo. A nevěřícně porovnáváme loňské útrapy v Rumunsku s dnešním poklidným a rychlým přesunem.

Bulharská autobusová síť je rozsáhlá a relativně levná. Na větších vzdálenostech poskytuje své služby řada menších dopravců, kteří jezdí levně a novými autobusy. Na lokálních silnicích se však většinou setkáte se zastaralými stoji, které se pomalu drkotají po rozbitých obecních silničkách. Výhodou cestování v těchto veteránech je fakt, že se s jejich pomocí dostanete velmi levně na každé místo v zemi.

Přivítání horami, sluncem a dobrým pivem

Zbývá nám dostat se přes vrchol Jastrebec, kam vede lanovka, pod nejvyšší horu Rily a celého Bulharska – Musalu k chatě se stejným názvem, kde hodláme přenocovat. Nahoru vede asi i pěší cesta, ale s těžkými plnými batohy se nám nechce šlapat neboť jsme ještě pořád ztuhlí z cesty a navíc si stoupání určitě užijeme dostatek. Moderní lanovka v alpském stylu překonávající převýšení asi 1500 m nás vysazuje na vrcholku, z něhož je krásný rozhled na údolí, kterým jsme přijeli i na část Rilského hřebene. Máme slunečné počasí a proto si vychutnáváme výhledy a taky pár posledních řízků z domácí zásoby. Po chvíli nám začínají vadit okolní rádoby turisti, kteří přijíždí „zdolat“ vrchol a pak se hned vezou dolů do údolí a tak pomalu vyrážíme k chatě Musala. Není to daleko, cca hodinka chůze po široké cestičce. Tady už nepotkáváme nikoho, je pozdní odpoledne a krásná polojasná obloha nám dává naději do dalších slunečných dnů. Na místě získáváme bez problémů povolení k postavení stanů. Ne ale u chaty, ani u nedalekého betonového monstra nedostavěného hotelu. Kousek odtud je jezero s výhledem na Musalu, tomu se nedá odolat. A budeme mít alespoň klid. Provádíme šokovou koupel, prohlížíme západní hřeben s vrcholem Aleko a východní s Irečkem a už se těšíme na posezení u pivka.

Uvnitř chaty je krásně útulno a hned při vstupu je nám jasné, jací návštěvníci jsou zde nejčastěji. Nad obrovským plastovým pytlem je totiž krásnou češtinou napsáno něco o tom, že prázdné plechovky patří sem a hned vedle něco o krájení chleba a dřevěném prkénku. Inu, alespoň máme jasno. Dostáváme plecháčky značky Zagorka a naše obavy, že o dobrém pivu 14. dní neuslyšíme se ihned po prvním doušku rozplývají. Vychlazená dvanáctistupňová dobrota nám tak zachutnala, že málem nestačil ani ten obří plastový pytel…

Nejvýhodnější přístup pod vrchol Musala je přes popisované horské středisko Borovec. Odtud výjezd lanovkou, která jezdí od 9:00-16:00 v letním období za 9 Leva pro cizince. Doba jízdy je asi 20min. Cílovou stanicí je vrch Jestrebec. Nahoru vede i značená cesta, ale ta obnáší 6-7 hodin neustálého stoupání.

Pátek 28.7.2006

chata Musala – Musala (2.925 m) – Malak Bliznak (2.777 m) – Goljam Bliznak (2.779 m) – Mariški Vrch (2.765 m) – Ovčarec (2.768 m) – sedlo Džanka

Budíček po bulharsku

Už od svítání slyšíme slabé cinkání, neklamná známka blížícího se stáda neznámé zvěřiny. Postupně procitáme, zatímco putovní návštěvníci jsou již slyšet i před naším prahem. Tipujeme koně a já zvědavě vykukuji ze stanu. A máme pravdu. Ze dvou metrů na mě seshora kouká velká zvědavá hlava a střihá ušima. Vylézám ven a volám na Pavla s Alešem, kteří spí ve vedlejším stanu. Ti už jsou však taky vzhůru, neboť i jejich budíček měl co dočinění s jedním zvědavým čtyřnožčem, kterému zachutnal rosou obalený stan. Ihned jsem se s nimi spřátelil a ujal se názorné ukázky, jak se mají správně čistit zuby. Bohužel je to moc nezajímá a drze se pasou dál. Každopádně ranní hygiena uprostřed stáda koní je nezapomenutelný zážitek…

Sedm malých jezírek pod střechou Balkánu

Krátce po osmé jsme připraveni na výstup. Celou trasu až na vrchol máme před očima a tak uznale zkoumáme těch zbývajících 600 výškových metrů. Nabíráme pitnou vodu a už šlapeme podél jezera k suťovisku. Narážíme na malé pleso, v jehož průzračné hladině se zrcadlí mohutná koruna hory, kterou za chvíli pokoříme. Od něj již pěšina prudce stoupá a nezadržitelně se vine k vrcholu. Ještě nám ale dá jednu šanci odpočinout si a nabrat síly na malé vyhlídkové plošince, ze které lze spatřit několik jezírek i chatu Musala. Napočítal jsem jich pět, ale má jich tady být sedm. U nejvýše položeného jezera na celém Balkánu (Ledenoto ezero, 2 709 m.n.m) se nachází malý bivak, kde lze prý i přenocovat. Ráno tu ovšem není ani živáčka. Odsud už nás čeká poslední závěrečný výstup serpentinami ke skalnatému vrcholu, do výšky 2 925 m.n.m. Za hodinku si už chlapsky gratulujeme na nejvyšším vrcholu celého Balkánu. Bohužel těsně před vrcholem se přihnala hustá oblačnost, takže si nemůžeme vychutnat výhled na celou Rilu. Navíc tu dost nepříjemně fouká studený vítr. Udělat vrcholové foto je ale nutnost. Svačíme proto už v závětří meteorologické stanice a začínáme sestupovat jižním hřebenem do sedla. Samozřejmě že když sestoupíme pár set metrů, oblačnost se jako mávnutím proutku rozpustí. Alespoň se cestou můžeme kochat výhledem na údolí řeky Beli Iskar se stejnojmennou přehradou po pravé straně a údolí Mariški cirkus se spoustou malých jezírek nalevo.

Musala (bulharsky Мусала) je s nadmořskou výškou 2 925 m nejvyšší horou v Bulharsku a na celém Balkánu. Musala se nachází v pohoří Rila, v Rilském národním parku nedaleko hlavního města Sofie. Jméno hory vzešlo z „Mus Allah“, „Alláhova hora“ a pochází z období, kdy bylo Bulharsko součástí Osmanské říše. Staré bulharské jméno hory je Tangra. V letech 1949-1962 se jmenovala po sovětském vůdci Stalinovi.

Horem dolem skalním polem

Hřebenovka nás vede pozvolna ke dvěma nenápadným kamenitým vrcholům, Malak Bliznak a Goljam Bliznak, s jejichž zdoláním nemáme sebemenší problém. Ze zadu nás neustále hlídá stín Musaly, na kterou je odsud krásný výhled. Poklidně pokračuje traverzem pod vrcholem Mariški Vrch, kde se cesta dělí. Východní vede směrem k jezeru Belmeken, naše jižní se zařezává do posledního velkého vrcholu dnešního dne Ovčarec. Převýšení není nijak razantní, protože se stále pohybujeme ve výšce kolem 2500 – 2750 m.n.m. Těsně míjíme vrchol a po chvíli se nám odkryje výhled dolů do údolí. Díky oparu v něm jen stěží rozeznáváme chatu Grančar, kam chceme zamířit. Ten výškový rozdíl je patrný a je propastný. Posilňujeme se tedy na závěrečný sestup a pomalinku scházíme dolů. Po dlouhém vysilujícím klesání přicházíme do sedla Džanka, kde je opět rozcestí. Naše hřebenovka, kterou půjdeme i zítra pokračuje dále, levá odbočka nás dovede k chatě. Uvědomujeme si, že musíme zbytečně scházet dolů a pak se ráno zase drápat nahoru. Jediné co nám schází ke štěstí a utáboření je voda. Sondujeme mapu a již s úsměvem rozeznáváme malý potůček, který by zde měl pramenit. Brzy ho nacházíme a teď již zvesela hledáme rovinku pro stany. Máme štěstí – budeme mít soukromí, klid a výhled na údolí s chatou někde pod námi.

Naše stanová osada upoutala pozornost několika trekařů, přicházejících z druhé strany. Dle obří velikosti batohů a připnutých karimatek zkoušíme opět naše tipovací schopnosti a opět správně určujeme národnost. Naši krajané :o) Usidlují se kousek od nás a tak si hned sdělujeme zážitky a rady, neboť míří k Musale a my zase k Rilským jezerům, odkud přišli. Jsou to dva páry, učitelé a celé prázdniny se budou toulat po Balkáně. V tuhle chci být i já učitelem a strašně jim závidím…

Předvečerní zdravotní procházka

Jelikož je pozdní odpoledne a do večera času dost, rozhodl jsem se udělat si procházku dolů k chatě. Bez zátěže to už bude legrace. Navíc můžeme nabrat nějakou tu pivní zásobu na večerní poradu. Nikdo můj optimismus nesdílí, tak pouze přijímám objednávky na pivo a mizím s prázdným baťohem na zádech v blízké kleči. K chatě je to skutečně kousek, za nějakou půlhodinku jsem dole. Bohužel na mou chabou angličtinu se vrchní moc netváří a ani pokus o ruštinu nebyl moc úspěšný. Ještě že ovládám znakovou řeč. Ukazuji na pivo a pak prsty počet a ejhle, ovládá ji i zmatená stařena za barem. Cesta nahoru už tak veselá nebyla, ale vidina žíznivých kamarádů mě hnala kupředu. A pak vidět ty rozradostněné tváře… Večerní poradu moc neprotahujeme, neboť zítra nás čeká krásný, ale náročný přechod. A taky brzo došlo pivo.

Na konci skoro každého údolí stává horská chata. V těch se dá sehnat nocleh a něco na zub. Přesto na to nelze spoléhat a je dobré vzít si s sebou dostatečnou zásobu jídla. Stanování oficiálně není povolené, ale toleruje se, když neděláte oheň. S vodou není problém, bývá jí v potocích hodně i v pozdním létě.

Sobota 29.7.2006

sedlo Džanka – Kovač (2.634 m) – Čemerna (2.6511 m) – Bana (2.532 m) – Skalec (2.678 m) – sedlo Kanarski preslap – Ribni jezera

Ranní předpověď na dnešní den

Budíček máme klasicky na sedm, vstáváme ale až po půlhodinovém převalování. Do hodinky však stojíme připraveni na rozcestí a napojujeme se na naši známou magistrálu. Ranní počasí je krásně azurové, jako ostatně skoro každý den tady na Rile. Dopoledne se začnou objevovat malé mráčky, které po obědě zesílí do ucelené peřinovité oblačnosti, z níž kolem čtvrté až páté začne pršet tak, aby se na večer zase vyjasnilo. Uvidíme, zda naše předpověď vyjde.

Hřeben spojující Východní a Střední Rilu

Po chvilce stoupáme pozvolna klečí, ale naše pohledy směřují na druhou stranu. Za zády se nám totiž rýsuje celá včerejší trasa včetně Musaly. A po levé straně opět spatřujeme přehradu Beli Iskar. Cestička po hřebenu je příjemná, pozvolné stoupání nás dovádí pod vrchol Kovač, největší okolní dominantu. Odsud se stáčíme pozvolna na západ, kde se rozkládá poměrně rovinatá a travnatá náhorní plošina, která spojuje Východní a Střední Rilský hřeben. Je to příjemná změna jít zase chvíli po čerstvé zelené travičce osázené barevnými květy, byť místy míjíme i zbytky loňského sněhu. Potkáváme další stádečko pasoucích se koní a u nedalekého pramene zasedáme k obědu. Kousek od nás je odbočka, která by nás dovedla až do městečka Bělica, odkud dá přejet do Pirinu. Tudy míří většina trekařů. My ji ale míjíme, protože máme v úmyslu sestoupat k ledovcovým Ribnim jezerům a dále k Rilskému monastýru. Z mírně zvlněného terénu vystupují před námi dramaticky skalnaté vrcholy Čemerna a Bana, pod kterými se v hluboké roklině rozprostírá úchvatná skupina jezer Baňski cirkus, obehnána strmými skalami.

ohoří Rila (bulharsky Рила) leží v jihozápadní části Bulharska a je součástí Rilsko-rodopského masívu. Je šestým nejvyšším pohořím Evropy od roku 1992 chráněna jako Národní park Rila. Během poslední doby ledové se vytvořily hluboké kary ostré vrcholy, skalní věže, různá údolí, morény a další typické ledovcové útvary.

Členění:

Východní Rila: hřeben Musaly je nejvyšší a nejdivočejší částí pohoří. Nachází se zde 12 z 18 vrcholů nad 2 700 m a spoustu jezer. Pod touto částí leží turistické středisko Borovec.

Střední Rila: hřeben Skakevce. Je nejmenší částí (desetina plochy), známou ledovcovými jezery jako jsou Ribni ezera, Manastirska ezera, Smradlivo ezero.

Severozápadní Rila: zabírá čtvrtinu plochy pohoří. Nejvyšší vrchol je Maljovica (2 730 m). Známých je Sedm Rilských jezer.

Jihozápadní Rila: Nachází se zde nejstarší rezervace v Bulharsku. Na rozdíl od ostatních oblastí nemá alpínské vzevření.

Rybni jezera a chata v jezerní kotlině

Po těchto vrcholcích se za chvilku sápeme úzkým hřebenem směrem k vrcholu Skalec (2678 m), který je rozhodně hoden svého jména. Pod ním si ještě můžeme vybrat, jestli půjdeme přes vrchol a zároveň si trochu prodloužíme dnešní trasu nebo kopec obejdeme a kratší cestou sejdeme do sedla Kanarski preslap a odtud sestoupit k Ribnim jezerům. Volíme kratší cestu a pomalinku se suneme nebezpečným kamenopádem dolů. A ihned po něm krátký ale odpočinkový úsek po vrstevnici kolem hřebene, na jehož konci nás čeká krásný výhled do údolí s dvěma většími jezírky a chatou – Ribni Jezera. Vše obepíná masív Kanaraty (2 691 m), Josifice (2 697 m) a hřeben Koravice. Z dolního Rybího jezera vytéká Rilská řeka, protékající i Rilským klášterem. Dlouho se kocháme touto do detailu sladěnou scenérií, kterou může vymyslet jen příroda. Slavnostní chvilku doplňujeme douškem slivovice. Pak již sestupujeme pozvolna do údolí prudkými serpentinami, jedním očkem sledujeme blížící se chatu a druhým ještě rychleji se blížící dešťové mraky. Na chatě zapíjíme krásnou tůru Zagorkou, chvilku odpočíváme na nedalekých balvanech, ale brzy jsme zahnáni drobným deštěm pod střechu. V chatě je docela plno, takže opět raději plánujeme popojít kousek níže, aby na nás nebylo vidět a mohli jsme si udělat soukromí. Vytahuji Tesco tašku a jdu na „nákup“. Jak mně přišla veliká, tak se do ní neskládá jen 15 piv.

Večerní představení

Přestává mrholit, a tak opouštíme chatu a zdejší ubytovanci jen nevěřícně zírají jak s naším drahoceným nákladem mizíme v houští. Po žluté značce sestupujeme asi 1,5 km k mostku přes Rilskou říčku, kde nacházíme ideální místečko na přenocování. Snad jen komáři by mohli narušovat naši plánovanou siestu. Rychle stavíme stany, protože je déšť cítit ve vzduchu a stíháme to jen tak tak. Vařit už musíme v předsíňce stanu. Vychutnáváme si teplou večeři, naše oblíbené pivo a skrz stany klábosíme. Navečer déšť utichá tak ještě vylézáme a děláme dobře. Zapadající slunce roztrhalo tmavý pás nad obzorem a vykouklo ven. Zvukovou kulisu zabezpečuje nedaleký vodopád se svým monotónním hlubokým burácením. Moc hezky se při tom usíná.

Neděle 30.7.2006

Ribni ezera – Ticha Rila

Ticha Rila – kemp Zodiak

Loučení s Rilským pohořím

Ráno po dešti ani památky, teda až na mokrou trávu a stan. Vylézáme ze spacáků a nasáváme čerstvý vzduch, který je nasycen voňavou směsicí lesa, vody a okolních bylinek. A probouzející se komáři. Všude kolem se válí prázdné plechovky od piva, nezbývá tedy než po sobě upravit nocležiště a vyrazit směr Rilský klášter. Jde se nám zatím vesele, hezká lesní pěšina nás vede pozvolna dolů podél řeky. Po hodině se mění v kamenitou, která stále kopíruje z jedné strany potok (místy 50-100 m pod námi) a z druhé strany skály (100-200 m nad námi). Míjíme dvě auta drápajíc se nahoru a smutně šlapeme bezmyšlenkově dolů, protože nás čeká cca 18 km nudným táhlým údolím. Naštěstí po chvíli slyšíme motor blížícího se auta, tentokrát již ze „správné“ strany. Vyklubal se z něj stařičký, nám dobře známý ruský benzínožrout GAZ. Zastavujeme ho a ptáme se řidiče, zda by nás nevzal dolů. Na turisty je zvyklý tak radostně naskakujeme. Cestou předjíždíme skupinky baťůžkářů, pejskařů, trekařů, houbařů mířících nahoru i dolů a všichni nám děsně závidí. V prudkých zatáčkách sice často zavíráme oči a sráz podél cesty radši nevnímáme, ale uvědomujeme si, že bychom to šlapali půl dne a statečně se zubíme na našeho spasitele.

Putování od Ribnich ezer k Rilskému Monastýru po žluté a tedy po cestě je opravdu velmi úmorné a nezáživné. Pokud bychom měli naplánováno více času, dá se dostat ke klášteru po obou stranách údolí. Přímo od chaty Ribni ezera vede na levou stranu neznačená cesta, která se proplétá mezi spoustou jezer, mimo jiné i kolem největšího ledovcového jezera Balkánu – Smradlivo ezero. Pak se připojuje ke žluté značce. Ze stejného místa u chaty odbočuje i červeně značená trasa, která kopíruje protější hřeben a vede přes Vodni Vrch, Kobilino braniště, Popovokanski preval a Elenski Vrch až do Monastýru (poslední úsek po modré).

Zodiak není jen sanfranciský zabiják

Zastavujeme až kousek od kempu Zodiak, který nám byl doporučen českými turisti z předminulého dne. Řidiči dáváme pakl cigaret, ale z jeho reakce nedokážeme posoudit zda byl překvapen z náhlého daru nebo čekal spíš peníze. No nic, jdeme zjistit ubytovací možnosti. Za 10 Leva na osobu máme místo pro stany a k dispozici i teplou sprchu. Nastává čas domácích prací. Pereme sebe i prádlo po dlouhé době v teplé vodě, rozvěšujeme jej po okolních plotech a zdravíme rodinku tábořících Čechů. Následuje radostná povinnost doplnit vitamíny. Je sice pod mrakem, ale i přesto usedáme do venkovního altánku a studujeme jídelní lístek, chtěje si dát nějakou místní specialitu. Žel názvy nám nic neříkají, tak vítězí hranolky. Mnohem víc nás zajímá ale nápojový lístek. V nabídce sice oblíbená Zagorka není, ale zase na druhou stranu mají tupláky. Jasná volba. Jsme schovaní pod stříškou, tak nám ani občasný déšť moc nevadí. Jen nás mrzí, že neuschne prádlo. V okolí kempu toho moc zajímavého není, snad jen zurčící Rilská řeka, tak se vracíme z krátké procházky kolem kempu a odpočíváme až do večera.

Ubytovat se lze přímo v Rilském klášteru nebo ve dvou nedalekých kempech. Oba se nachází přímo u cesty směrem nahoru od Monastýru. Bor poslouží spíše chatičkou, Zodiak naopak místem pro stan, i když má i několik chatek.

Pondělí 31.7.2006

kemp Zodiak – Rilský Monastýr

Rilský Monastýr – Rila

Rila – Blagoevgrad – sedlo Predel

sedlo Predel – středisko Kulinoto

Honička za sluncem

Dneska nás čeká cestovní den. Ještě před tím si ale vychutnáme prohlídku největšího bulharského kláštera, Rilského monastýru, patřícího i do dědictví UNESCO. Od brzkého rána poskakujeme s prádlem po celém kempu snažíc se najít místečko, kam zrovna na chvilku dopadají hřejivé paprsky. Musí na nás být komická podívaná, ale účel světí prostředky. Spokojeni jsme až kolem jedenácté, ale stále máme dostatek času na prohlídku i přesun k Pirinu.

Rilský klášter s tunou zmrzliny

Opouštíme kemp a po cca 1,5 km shazujeme baťohy před vstupní bránou. Všude kolem je spoustu hotýlků, hospůdek, obchůdků, jako na každém turisticky navštěvovaném místě. Z venku obdivujeme mohutnou obvodovou zeď kláštera, ve které je vestavěno velké množství mnišských cel v několika patrech. Rozdělujeme se na dvě skupinky, nechce se nám neustále zbytečně tahat zátěž na zádech. Já s Jurou vyrážíme první. Vstup je zdarma, placené je jen muzeum. Vcházíme na klášterní nádvoří, v jehož středu stojí chrám. Podle značek se v něm nesmí fotit. Po obvodu je z vnější strany poset nádhernými freskami. Každé i sebemenší místo je zaplněno nějakou barevnou malbou, výjevem z bible, nebo bulharské historie. Postupně si procházíme místa, která jsou volně přístupná vychutnáváme si tu barevnou explozi všude kolem. Žádné mnichy jsme během té krátké chvíle neviděli, ale zato turistů ano. Všichni se však chovají tiše a slušně, zdejší atmosféra působí na každého. Vycházíme ven plni dojmů a kluci už na nás mávají asi největší kopečkovou zmrzlinou, jakou jsem kdy viděl. Tomu taky nelze odolat.

Rilský monastýr, jedna z památek UNESCO, je největším bulharským klášterem. Navenek působí ale trochu jako pevnost zasazená v pohoří Rila ve výšce 1147 m n.m. Uvnitř se nacházejí ochozy ve třech nebo čtyřech úrovních a uprostřed se nalézá kostel bohatě zdobený více než 3 tisíci freskami. Z původního kláštera vystavěného ve 14. st. se dochovala vlivem ničivého požáru v 19. st. pouze věž vedle kostela. Vstup do areálu Rilského monastiru je bezplatný. Platí se vstup do muzea a na věž.

Ubytování lze sehnat přímo v klášteře za 20 Leva na osobu a odehrává se ve velmi sešlých mnišských celách. Druhou možností je v domě kousek nad klášterem za 10 Leva.

Přesun do sedla Predel

Když si i Pavel s Alešem užili dostatek kultůry, poohlížíme se po odjezdu nejlépe autobusu dolů do Rily, nebo ještě lépe do Blagoevgradu. U kláštera sice visí upoutávková cedulka i s odjezdy, ale v okolí se nenachází žádná zastávka. Navíc nejbližší spoj jede až za dvě hodiny. Naše tápání přilákalo nenasytného taxikáře, který za vidinou bohatého výdělku přispěchal s nabídkou svezení až do Predelu, tedy do místa kam směřujeme. Dle mapy je potřeba objet Rilské pohoří a vystoupat nahoru do sedla. Jeho 75 Leva s díky odmítáme a jdeme naoko pryč. Signál pro něj změnit strategii. Nakonec se domlouváme, že nás vezme za rozumnou cenu 15 Leva jen do nedaleké Rily, což už se hodí i nám. Ve městě máme chvilku čas tak rozšiřujeme v bance naši zásobu místních dukátků a ihned část utrácíme za dobroty v nedalekém krámku. Pak už sjíždíme do Blagoevgradu, což je nepoměrně větší turistický i dopravní uzel. Odjíždí odsud busy do Sofie, Melniku a i našeho směru s cílovou stanicí Bansko. Funguje zde již i předprodej lístků, tak toho využíváme a po chvilce odjíždíme pryč z civilizace, směr sedlo Predel. Počítáme, na kolik nás vyšla cesta busem z Rily a vychází nám 5 Leva. Z něčeho holt žít taxikáři musí.

Taxikáři jsou neodbytní jako všude ve světě a taky mnohonásobně cenu přehazují když vidí cizince. Dá se s nimi ale dohodnout rozumná cena, hlavně ve městech. V Sofii jsme ve čtyřech zaplatili za cestu na nádraží méně než s pomocí hromadné dopravy.

První metry na Pirinu

Predel skutečně předěluje Rilu a Pirin, je to odsud kousek do obou pohoří. Hned naproti zastávky tryská voda, tak toho využíváme. Posilněni a naloženi vyrážíme podél hlavní cesty vpřed, odbočka je dle mapy nějaký kilometr před námi. Najít ji tedy nebyl problém a po chvíli již nejprve očima, pak i nohama sledujeme cestičku, klikatící se před námi. Rovinka se postupně proměňuje v pozvolné stoupání, které nás čeká nejen dnes, ale i zítra. Je nám jasné, že najít rovinku a hlavně vodu bude výš a výš těžší. Proto po hodince chůze, kdy naší cestě zkřížil cestu potok, zastavujeme. Pár set metrů pod námi jsme minuli opuštěnou chatu s krásnou rovinkou. Scházíme proto zpět, kontrolujeme okolí a nedaleko rozpadlých zdí pod smrčky stavíme stany. Na večeři mícháme tři konzervy tak snad se to zítra obejde bez následků.

Úterý 1.8.2006

řeka Kulina – středisko Kulinoto – sedlo Všitice – Bela reka – chata Javorov

Stoupáme vzhůru k nebeskému dvůru

Při ranním průzkumu mapy ukazují vrstevnice výšku 1200 m.n.m. To znamená, že máme dnes za úkol nastoupat výškově kilometr. Takhle to nezní děsivě, ale řekněte to svalům. Ale co, včera jsme se vozili, dneska se zapotíme. U známého potůčku nabíráme vodu a pokračujeme po cestě vpřed. Stoupání je zatím rozumné, po chvilce dorážíme na louku, zpestřenou několika chatami. A taky lyžařským vlekem, škoda že nejezdí :o) Šplháme k poslední a nejvýše položené chatě, která je ještě ve výstavbě. U ní šotolinová cesta končí a dále pokračuje již klasická lesní, pro nohy příjemnější pěšinka. Příjemnější jen na chvíli. Brzy se její sklon razantně zvedá a my jsme nuceni se škrábat vzhůru skoro po čtyřech. Počítám kroky a každý padesátý se zastavuji a funím jak medvěd. Je dusno a sluníčko si to nad námi náležitě užívá, naštěstí jsme chráněni hustým lesem. Dalších padesát, dalších, dalších. Nekonečné stoupání bez možnosti jakékoliv vyhlídky je zničující, navíc se horší i počasí a chvílemi se dostáváme do husté mlhy. Hranice lesa končí až někde ve výšce kolem 2000 m.n.m, kde přebírá pomyslné žezlo odolnější kleč. Ta nám již umožní se zvědavě rozhlédnout. Před námi rozeznáváme v mlze obrysy skalnaté hory Dautov Vrah, kterou ovšem obcházíme. Na malém prostranstvíčku si dáváme chvilkový odpočinek, do sedla Všitice to už nemůže být daleko. Zaráží nás ale, že pěšina mizí po pár metrech v neprostupné kleči. Ale nemáme na vybranou, jinam to nejde. Soukáme se tedy již značně vysíleni mezi hustými větvemi nepoddajných zakrslíků, jejich zapletenými kořeny a bahnitým podkladem do sedla, které pro nás začíná být nedosažitelným snem.

K chatě Javorov se dá dostat buď popisovanou, červeně značenou trasou ze sedla Predel pod vrcholol Dautov Vrah a mírným klesáním až k chatě. Druhá má výchozí bod ve městě Razlog. Odtud kousek po cestě směrem k Predelu až ke křižovatce, kde začíná žlutě značená asfaltová cesta. Vine se táhlým stoupáním serpentinami v lese nad vyschlým potokem. Tahle varianta je kratší, nemusí se zbytečně sestupovat, ale zase ce celá trasa po asfaltce.

Bela řeka

Ale jen co člověk dosáhne cíle, rázem zapomene na útrapy. V nějakých 2250 m.n.m. slavnostně shazujeme batožinu a po povinném vydýchání okukujeme okolní panorama. Hora Dautov Vrah je nyní přímo před námi, žádná cesta na něj ale nevede. To očividně nevadí přiřítivšímu se anglánovi, který si to mašíruje přímo vzhůru. Sledujeme ho, než zmizí nadobro v kleči a závidíme mu jeho pidibaťůžek na zádech. Po vydatném obědu je nám zase o něco veseleji, navíc nás čeká už jen pozvolné klesání k chatě Javorov.

Přecházíme po loukách obrostlých divokými květy, přeskakujeme několik potůčků, až narážíme na Belou řeku. Dno je poseto bílooranžovými balvany, přes které se řítí kvanta vody a tvoří kaskády. Krásná podívaná, nejraději bych přenocoval zde. Ale k chatě už to není moc daleko. Jen nás mrzí, že dopoledne nabité výškové metry teď zbytečně ztrácíme, abychom je zase zítra pracně nastoupali. Ale i to patří ke kráse hor.

Chata Javorov, řecké pití uzo a Alešův dancing na stole

Za řekou vcházíme do lesa, který nás bezpečně dovádí až k chatě Javorov. Ta je vybudována ve výšce 1740 m.n.m. Správce je od pohledu sympaťák, za 4 Leva máme za chatou místečka pro stany a teplou sprchu k tomu. Na tu se těšíme ze všeho nejvíc. Samozřejmostí je následná rehabilitace formou oblíbené Zagorky. Je krásný předvečer, sedíme před chatou u čínských nudlí a máme úžasný výhled na protější hřeben Kamenitica, za něhož se schovalo sluníčko. Připojuje se k nám nejprve zvědavý kocour a pak i pan správce. Dáváme se do řeči, nabízíme naše speciality (slivovice), dostáváme za odměnu zdejší dobrůtku nazývanou „gretska mastika“, neboli uzo. Sice řecké pití, ale tady zdomácnělo. Každopádně chutná jako nálev z pendreku. Probíráme situaci Bulharů, oblíbenost hor u Čechů, nedaleké hory. Večer dostáváme i něco na ochutnávku ze zdejší kuchyně, neskutečně lahodný tykvový salát s domácím sýrem. Chuťové buňky si to náležitě užívají, opravdové zadostiučinění z dnešního dne. Po setmění se uvnitř uvelebila parta francouzských dobrodruhů, s nimiž si ale moc nerozumíme, neboť neumí anglicky. Ale nám je lépe venku. Byť Aleš se nechce vzdát družby a snaží se je rozpohybovat. A na jeho „dancing dancing“ na stole jistě jen tak nezapomenou :o)

Nocleh na chatě stojí 10 Leva, přespání ve vlastním stanu vedle chaty 3.50 Leva. Asi půl hodiny nad chatou je bivak Bunkera – dřevěný srub s jednou velkou palandou, kousek od srubu teče voda. Je to lepší alternativa k nocování v chatě Javorov.

Středa 2.8.2006

chata Javorov – Suchodolske ezero

Odpočinkový den u jezera

Po včerejším náročném ponocování se budíme dost pozdě, což hatí naše plány dojít až k chatě Vichren. Přemýšlíme nad cestou a jediná možnost je dát si volnější den. Po včerejšku ho stejně potřebujeme, náročné stoupání svaly ještě nezapomněly. Na celé trase je už jedna jediná možnost nabrat vodu a to u Suchodolského jezera. Tam se tedy přesuneme. Byť to není daleko cesta nám zabere jistě hodně času, neboť si Aleš nějak neporozuměl s uzem a musí odpočívat každou chvilku :o)

Balíme, platíme a vyrážíme na táhlé stoupání s převýšením asi 500 m. Nebe je pohlednicově azurové a teplota prudce stoupá, stejně jako sklon naší trasy. My ale máme čas, takže si vychutnáváme Suchodolský masív po levé straně, vrchol Okaden po pravé a alespoň psychicky podporujeme zničeného Aleše. Kolem oběda jsme na místě, u jezera. Spíš jezírka. Vybalujeme, vaříme, stavíme. Máme spoustu času, tak nejdřív zaleháme k odpočinku. Dlouho se ale válet nevydržíme (s výjimkou Aleše :o) a tak se procházíme po okolí, fotíme a rokujeme nad zítřkem. Nahoru na hřeben to nemáme daleko, tipujeme 1-1,5 hodinky chůze takže domlouváme brzký ranní budíček s tím, abychom stihli východ slunce na hřebeni. Čeká nás pak přechod nádherné mramorové hřebenovky a hlavně Končeto, lanami jištěný ostrý skalní hřbet se strmými svahy na obě strany. V podvečer začíná mírně poprchat, takže usínáme doufaje v lepší zítřky.

Pohoří Pirin je nejmohutnější bulharské pohoří a nacházející se na jihozápadě země. Má velehorský ráz a jeho nejvyšším vrcholem je Vichren – 2 914 m. Hlavní hřeben pohoří je asi 40 km dlouhý a 25 km široký. Většina území je chráněná v Národním parku Pirin. Celé pohoří lze napříč přejít za dva až tři dny, ale dají se naplánovat i delší pochody. Značených turistických cest je relativně hodně. Nejčastějšími výchozími a cílovými body jsou Bansko na severu, Goce Delčev na jihovýchodě, Melnik na jihu či Sandanski na jihozápadě. Z Banska se dá vyjet mikrobusem k horské chatě Vichren.

Ve vrcholové části Pirinu se sice nesmí stanovat, ale neoficiálně se šetrné stanování toleruje. Krom toho jsou na turistických trasách relativně často rozmístěné horské boudy, zde zvané chyže. Ve významných uzlech jsou vybudovány horské chaty kde lze přenocovat. S vodou je to v pohodě, v potocích se dá nabrat čistá voda i koncem léta, ale časté jsou i označené prameny a studánky.

Čtvrtek 3.8.2006

Suchodolske ezero – Suchodolski preval – Kamenitica (2.726 m) – Bajuvi Dupki (2.820 m) – Banski Suchodol (2.884 m) – hřeben Končeto – Vichren (2.914 m) – chata Vichren – kemp u řeky Banderica

Zrození nového dne

Poprvé za celou dobu vstáváme podle budíku, který se nemilosrdně rozeřve přesně v 5:00. Venku je ještě tma a taky řádná zima. Komu by se do takovéhle míchanice chtělo. Ale nedá se nic dělat, flákali jsme se včera. Při balení stanu sleduji milióny hvězdiček nad obzorem, což mi činí nevýslovnou radost. Jen aby to vydrželo. Prokřehlí vyrážíme, abychom se zahřáli chůzí. Kluzké kamení pod nohama a stálá tma naše tempo zpomalují, snad se nahoru vyškrábeme včas. Postupně ale světlo začíná pronikat i do údolíčka v němž šplháme vzhůru a my můžeme hypnotizovat blížící se sedlo. Závěrečné metry už takřka letím, protože světla je již dostatek a úsvit již zákonitě nastal. Nahoře, v sedle pojmenovaném Suchodolský Preval, shazujeme bagáž a tiše zíráme směrem k východu. Přesně v těch místech se totiž v modravém závoji právě rodí nový den, vedle klínu pyramidové hory Vichren. Nebe je zalito hutným oparem a kolem nás nasávají první dnešní paprsky vrcholy Kamenitica, Bajuvi Dupki, Banski Suchodol, Kutelo, Vichren…seřazené jeden za druhým, jako karavana velbloudů na poušti. Nemůžeme se od nich odtrhnout. Až opětovná zima nás nutí se zase začít hýbat.

Traverz tady traverz tam, všude kam se podívám

Pěšinka se po chvilce zařízne traverzem do nejbližší hory Kamenitica a mizí tajemně za její žebro. Jde se nám vesele, je slunečné ráno, jsme obklopeni krásnými vrcholy a hlavně zcela sami. Úzký had před námi nás postupně dovádí k úpatí hory s veselým názvem Bajuvi Dupki. Drobná odbočka míří přímo směrem k vrcholu a dle mapy se po ní přes vrchol Dunino Kutche dá sejít po ostrém hřebenu až dolů do údolí, k městu Bansko. My se držíme cesty značené, která opět traverzuje kousek pod vrcholem. Mou pozornost upoutala tmavá skvrna, která z dálky vypadá jako obrovská basa piv. Horská fata morgana? Kdepak. Když se přiblížíme, rozeznáváme v ní krychlovou útulnu – tzv. zaslon, vybudovanou (resp. dopravenou vrtulníkem) v těchto místech pro případ špatného počasí. Nachází se kousek od vrcholu a nejen v zimě jistě zachránila nejednoho horala. Pokračujeme dál a náročnost terénu se každým metrem zvyšuje, tráva už skoro žádná, přibývají kamenné police, místy je potřeba se již přidržovat neboť lezeme už takřka po skále. Opatrným drobným krokem jsme ale nakonec podešli i vrchol Banski Suchodol a před námi se otevřelo panorama s krásným dominantním vrcholem Vichren a hlavně tolik očekávaným nejdramatičtějším úsekem celého Pirinského masívu, hřbetem Končeto.

Končeto, vstupní brána do ráje

Značení je v těchto místech opravdu špatné a jdeme chvíli v podstatě naslepo, doufaje že se postupně stočíme k hřebenu. To se ale bohužel neděje. Brzy zjišťujeme, že hřeben je několik desítek metrů nad námi a proto nezbývá, než se prodrat k němu. Mezi námi je ovšem členitá skála…Bez dvacetikilové zátěže by to nebyl problém, ale udržet stabilitu na drobných skalních výčlencích nám dá řádně zabrat a než se vyšplháme k jištěnému lanu, funíme jak cvičitelka aerobiku. Odpočíváme v sedle pod vrcholem Banski Suchodol a ani odsud se nám nedaří najít místo, kde se značená cesta připojuje k hřebenu s vodicím lanem. Odpočinek je jen krátký, protože se už nemůžeme dočkat následujícího exponovaného úseku přes Končeto. Máme už možnost se přidržovat lana, takže bez problémů slézáme k zmiňovanému hřebínku a očima přejíždíme východní část, která se nám nyní otevřela. Pokud někdo trpí závratí, tohle opravdu není ideální místo na zkoušku sebepoznání. Po celé východní straně totiž přímo pod nohama skála prudce klesá do hluboké skalní prolákliny. Já bezmezně věřím lanu a pevnosti těch několika málo sloupků a užívám si tuhle nezapomenutelnou chvíli. Úsek je krátký, za nějakých dvacet minut už zase stojíme na „pevné“ zemi a přemýšlíme kam dál. Cesta se totiž dělí, jistící lano pokračuje dále po hřebínku až na vrchol Kutelo, druhá již nejištěná postupně klesá do sedla pod Vichren. Oba dva vrcholy jsou krásné, ale rozhodujeme se zdolat jen jeden z nich a navíc bez zátěže, je to bezpečnější. Na Kutelo bychom se museli odpojit již teď a sešli bychom dolů do sedla, čili raději volíme Vichren, nejvyšší vrchol Pirinu. Tahle zářící mramorová pyramida nás totiž fascinuje po celý dnešní trek. Nejprve ale musíme poslušně seskákat dolů do sedla.

Zahmlený Vichren

V sedle se Jura dobrovolně vzdal díky problémům s achilovkou výšlapu a tak po řádném posilnění odlehčeni o bagáž radostně letíme pod vrchol. Čeká nás cca 300 výškových metrů, což je pro nás nalehko radostná procházka. Cestou předbíháme dvě skupinky a ti jen nevěřícně zírají na náš rychlovýstup. Z dálky to vypadalo na pěkné skálolezectví, ale realita není tak hrozná. Byť s plnou polní bych tady funět nechtěl. Během 25 minut jsme již na vrcholku. Bohužel stejně jako na Musale v Rile i tady se odnikud přihnala oblačnost, takže nevidíme skoro ani jeden na druhého. Fotíme si bílou polévku v místech, kde odhadujeme krásné výhledy a s mírným povzdechem míříme pomalu zase stejnou cestou dolů. Tam už netrpělivě přešlapuje náš osamocený hlídač tak se nezdržujeme a vyrážíme. A moc dobře víme, co nás čeká – prudký sestup k chatě Vichren, která je o nějakých 800 metrů pod námi.

Krásný mramorový vrchol Vichren (2.914 m) je nejvyšším v pohoří Pirin, druhý nejvyšší vrchol v Bulharsku a třetí nejvyšší na Balkáně. Je situovaný v severozápadní části Pirinského masivu. Společně se sousedním vrcholem Kutelo (2.908 m) tvoří klasickou scenérii pohoří. Štít je monumentální z jakékoli světové strany. Jižní stěna spadá k soustavě jezer Vlahinski Ezera, východní srázy ovládají o 2000 m hlouběji údolí Banderica, na jejímž horním konci stojí Chata Vichren. Západní svah je umístěn nad sedlem mezi Vichrenem a Kutelo. Nejpůsobivější je ale severní stěna.

Kemp u řeky Banderica

Sestup dolů je možný buď cestou přímo z Vichrenu, nebo delší, která celý masiv obchází a napojuje se na hlavní až kousek nad chatou. My nahoru samozřejmě znovu nepolezeme, takže volba je jasná. Navíc by delší cestou mohl být spád pozvolnější. Nikam už nepospícháme, snažíme se šetřit nohy. Pomalu se stáčíme kolem majestátné hory a pozorujeme lanovky na protějším hřebenu, který v zimě slouží k lyžařským radovánkám. Po chvíli již ostříme do dálky, resp. spíš do hloubky na malinký flíček, do něhož se vměstnala celá chata Vichren. Naštěstí se stále víc a víc k naší radosti zvětšuje a i terén je mírumilovnější v podobě svěže zelených luk. Za dvě hodinky jsme klesli o 1000 metrů a rovnáme pokřivené nohy na udupané trávě před chatou. Máme dost, sedáme na nedaleké lavičky a spokojeně si užíváme nicnedělání. Pak nám to přece jen nedá a jdeme na průzkum a zjistit ubytovací možnosti. Dle mapy je totiž kemp kousek dolů po cestě a rozhodně se nám tam nechce jít naslepo. V chatě zjišťujeme, že se tu dá ubytovat, ale ne ve stanu. Ten lze postavit opravdu až dole v kempu. Nezbývá než nahodit znovu zátěž na záda a poslušně sešlapat zhruba kilometr po asfaltce podél řeky Banderica. Místo oficiálního kempu nacházíme jen podezřele rovnou a travnatou plochu a opodál několik malých plechových budek. Nás jen zajímá, zda tady budeme mít čím uhasit žízeň. Jeden stan tu již stojí, tak zabíráme dvě místa a kufrujeme. V ledovém potůčku si dopřáváme osvěžení a druhé na lavičkách před plechovými bungalovy. Pivko mají, sláva. Spokojeni pozorujeme dění kolem kempu a již o poznání obezřetněji zatahující se oblohu. A i zde, jako skoro všude v okolních kempech, je nejčastěji slyšet čeština. Navečer se ještě zjeví klučina a vybírá pár drobáků za stany.

Ubytovat se pod vrcholem Vichren je možné v chatách – známější Vichren nebo o kousek níže položená Banderica. Kapacita obou je cca 200 míst, cena kolem 10 Leva. Pokud máte stan, nejlevnější je ale varianta v kempu, který leží mezi těmito chatami.

Pátek 4.8.2006

kemp u řeky Banderica – chata Vichren

chata Vichren – Bansko – Razlog – Sandanski – Melnik

Moderní Bansko

Ihned po ránu stojíme před těžkým rozhodnutím. Cílem je městečko Melnik, otázka jak se k němu dostat. Buď pokračovat dál přes sedlo Glavniški cirkus, podél jezera Tevno k vrcholu Kamenica a údolím Železniška dolina sestoupit až k Melniku, nebo se dopravit po cestě do městečka Bansko a busem celý Pirin objet. Počasí vypadá sice nestále, ale já bych i přesto raději poznal i druhou část pohoří. Společně nakonec volíme druhou variantu, abychom měli více času na poznání okolí tohoto vinařského centra. Po sbalení se vracíme kousek zpět k chatě Vichren a po chvíli nás již veze pendlující spoj do údolí. Cestu nám občas překříží rozestavěná sjezdovka, očividně se zde všechno připravuje na zimní sezonu. Čím více se blížíme k městu, tím přibývá dřevěných novostaveb, roubenek, hotýlků a jakýchkoliv míst k ubytování. Samotné předměstí je tvořeno pouze touto zvláštní směsicí. Nikdy v životě jsem neviděl takový stavitelský ruch. Město očividně prosperuje díky zimním sportům a je to znát.

Bansko je větší městečko v širokém údolí mezi pohořími Rila a Pirin. Turisté jej navštěvují především v zimě kvůli lyžování. Autobusové nádraží je severně od centra, ale není to daleko. Jezdí odsud nově zřízená mikrobusová linka na chatu Vichren a zpět třikrát denně. Stojí 6 leva.

Jak mě kluci málem nechali zamilovat

Nasedáme do busu a přes Razlog přejíždíme opět sedlo Predel, sjíždíme k řece Struma a podél jejího toku se stáčíme na jih směrem k řeckým hranicím. A samozřejmě máme po cestě zpestření, jak jinak. Přisedá k nám z počátku nevýrazný, ale veselý mladý Bulhar v našem věku, tak z něj jdu zkusit vytahat pár informací. Bohužel mé angličtině nerozumí, ale maluje mi alespoň obrázky. Se srdíčky. A začíná se chovat poněkud podivně, najednou je mi nějaké horko. Když na mě začíná i mrkat, prchám zpátky na svou sedačku a posílám mu za sebe náhradu, Aleše. Ten je chudák zpátky taky velmi rychle a společně se modlíme, ať už jsme na místě. Náš ctitel je velmi neoblomný a dotěrný a my nemáme kam utéct. Naštěstí právě vjíždíme do města Sandanski, kde budeme mít přestávku. Vybíháme z busu a prcháme pryč. Ohlížíme se, zda ho náhodou nenapadne nás následovat, naštěstí rozeznáváme jen jeho smutný výraz a mávání na cestu. Obcházíme si nádraží, zpátky se nám moc nechce. Ale musíme. Když se vrátíme k busu, naštěstí už po něm není ani památka. Uf, tohle bude potřebovat pořádného panáka. Spokojeni zase naskakujeme a teď již rovinatou krajinou míříme do vinařského království. K řeckým hranicím je to nějakých 15 kilometrů. My ale odbočujeme z hlavní cesty a zvlněným kopcovitým terénem míjíme několik vesniček, až rozpoznáváme naši s cedulkou Melnik. Teda pardon, jedná se o město, byť nejmenší v celém Bulharsku. Se svými 260 obyvateli skutečná rarita.

Co Čech, to tanečník

Je krásné teplé odpoledne, my stojíme s baťohy u hlavní cesty a přemítáme co s noclehem. Dle průvodců místní lidé rádi a ochotně nabízí své příbytky turistům, kterých se tu přes léto vystřídá opravdu hodně. A skutečně, už od příjezdu jsme středem zájmu nedaleko stojící paní, která tu na spoj čeká, resp. na vystupivší turisty. Velmi rychle se s ní domlouváme na dvou noclezích a už si nás odvádí do svého nedalekého příbytku. Přecházíme říčku po mostě, který postavili již Římané podobně jako kamennou silnici. Holt Řecko je nedaleko… Máme vyhrazeno spodní patro s jedním pokojem a koupelnou, kterou ihned po jednom využíváme. Po povinném odpočinku máme jasný plán, průzkum města a hlavně ochutnávku zdejšího vína. Vesničku (město se opravdu těm několika uličkám říkat nedá) máme prozkoumanou poměrně brzy, část je zasazená do všudypřítomných pískovcových skal, kterých si užijeme zítra dostatek. V okolí se totiž nachází známé písečné pyramidy a pro kulturně založené i Roženský klášter. Vybíráme si jednu z mnoha venkovních restaurací rodinného charakteru a usedáme. Zvědavě nakukujeme hlavně do nápojového lístku a už se nám nese první ochutnávka. Zkoušíme i jídlo, k tomu několik druhů vína a spokojeně pomlaskáváme. Mezitím se setmělo a městečko začíná ožívat nočním životem. Procházíme si ještě jednou hlavní promenádu, tentokrát potmě. Je na ní pěkně veselo. Skupinka místních hudebníků hraje přímo na ulici a kolem nich skotačí několik tanečníků. Samozřejmě se ihned vměšujeme do téhle úžasné společnosti a po chvilce poskakujeme s nimi. Jak jinak, Češi. Nikoho jiného bych taky stejně už nečekal…

Vinařské miniměstečko Melnik je vklíněno do úzkého pískovcového údolí, jež se rozléhá asi 20 km severně od řeckých hranic. Melnik byl poprvé osídlen kmenem Thráků, do kterého patřil legendární Spartakus. Později byl osídlen Římany, potom mezi 7. a 9. st. n. l. Slovany. Vesnice byla podle pověsti založena pro výrobu a rozsáhlý obchod s tmavočerveným vínem a tabákem. Zdejší raritou jsou pískové pyramidy – zbytky starých kostelů. Odrůda malých sladkých hroznů sem byla dovezena ve 14.st. ze Sýrie. Dnes vlastní alespoň malou vinici této odrůdy snad kadý obyvatel Melniku.

Sobota 5.8.2006

Melnik – Roženský monastýr – Melnicke pyramidy – Melnik

Směr Roženský manastýr

Po včerejším úžasném večeru nás dneska jistě čeká neméně zajímavý program. Procházka po okolní s výhledy na Pirin a zmíněné pískovcové království je silné lákadlo. Vyrážíme nalehko a je to slastný pocit. Azurové nebe nám dává najevo, že můžeme očekávat třicetistupňové vedro. Stoupáme údolím a pozorujeme prapodivné tvary zvětralého pískovce, které lemují horizont. Po pár kilometrech míjíme odbočku na vojenský hřbitov Wehrmachtu, poté nacházíme vodu u kostela vysvěceného Janu Sandanskému a už se začínají objevovat zdi Roženského manastýru.

Roženský monastýr leží necelé 3 km východně od Melniku v hornaté krajině, nedaleko pískovcových pyramid. Klášter byl postaven poč. 13. stol., byl mnohokrát dobýván a ničiliy jej časté požáry. Uvnitř je kostel Narození P. Marie ze 13.- 14. stol. s bohatými freskami, ikonami a vyřezávaným oltářem.

Alespoň na chvilku se stát malým mnichem…

Žádné davy turistů, obchůdků se serepatičkama a dotěrní taxikáři. Kdepak. Klid, ticho, atmosféra dávných časů. Oproti Rilskému tento klášter stále ještě plní svou funkci. Samozřejmostí je přísný zákaz focení. Původně jsem ho hodlal minimálně alespoň jednou porušit, ale když jsem uvnitř potkal několik skutečných mnichů, uvědomil jsem si, že jsme tady jen hosti a sluší se dodržovat jejich pravidla. Za hezky udržovanými venkovními zdmi s předzahrádkou se skrývá krásný dřevěný interiér s kaplí uprostřed. Několik dochovaných nástěnných maleb a všudypřítomná vinná réva obtočená kolem dřevěných sloupů dotváří příjemnou a uklidňující atmosféru. Byť i sem zavítá každoročně spoustu turistů, místní mniši si drží své tradice a je vůbec s podivem že dovolí nám neřestníkům na chvíli nakouknout do svého spořádaného života. Po návštěvě fotíme alespoň okolí a usedáme k odpočinku na trávník. Potkáváme staré známé učitele z Rily a říkáme si, jak je ten svět malý. Na prudkém slunci ale rychle vysychá v krku, takže další zastávkou je nutně vesnička Rožen, která dala jméno klášteru. Na malinkatém náměstíčku nacházíme přesně to, co jsme hledali a usedáme pod slunečník k pěníku. Vedro je opravdu neskutečné a to nás čeká přechod „pouští“…

Hledání pyramid

Po krátkém osvěžení projdeme na konec vesničky a pokračujeme podél Roženského potoka v domnění, že nás dovede k pyramidám. Míjíme několik zahrádek, až dorazíme k posečené louce. Tady cesta končí. Zkoušíme ještě prohledávat okolí, ale bezúspěšně. Jsme nuceni se tedy vrátit zpět a tentokrát si již odbočku pořadně ohlídat. Nachází se kousek za hospůdkou :o) Po kratičkém stoupání se nám postupně odkrývá úžasné panorama tvořené okolními sytě zelenými lesy, z nichž vykukují zvědavé žlutobílé čepičky. A nesmím opomenout skalnatý Pirin na horizontu.

Ztraceni v poušti

Zdejší krajina je opravdu neuvěřitelná, během okamžiku je člověk v úplně jiném světě. Všude kolem jsou roztroušeny roztodivné stavby z písku, které vymodelovala sama příroda. Připadají mi jako velké termitiště uprostřed pouště. A do toho všeho spalující žár skorořeckého slunce. Cesta míří přesně do středu a my ji rádi následujeme. Místy přecházíme po uzoučkých převisech, které drží jen silou vůle a každou chvilku se musí zřítit. My ale máme pro strach uděláno, máme totiž natrénováno z Končeta. Přecházíme několik pískovcových valů a pomalu začínáme scházet směrem k Melníku korytem vyschlé řeky. A cítíme se po úporném dni úplně stejně. Naštěstí již centrum známe velmi dobře a přesně víme kam zamířit. Dáváme si pořádnou flákotu masa a pak již míříme do naší noclehárny vychladnout. Večer není tak divoký jako včera, nakupujeme památeční dárky pro naše milé a užíváme si poslední poklidné chvilky v tomto kraji. U piva :o)

Neděle 6.8.2006

Melnik – Blagoevgrad – Sofia

Sofia – Stara Zagora – Nova Zagora – Burgas

Burgas – Nesebâr

Návrat do Sofie

Dnes řešíme nemilou skutečnost co dál. Buď si dovolenou zkrátíme a pojedeme dřív domů, nebo se můžeme jet podívat k moři. To ale znamená celodenní cestování. Tak jako tak se musíme nejprve dostat do Sofie. Kupodivu dopoledne skutečně takový spoj jede. Děkujeme majitelce za příjemné a pohodlné noclehy, naposledy se ukláníme na náměstíčku soše Jana Sandanského a už se uvelebujeme na sedačkách zájezďáku. Dneska žádný družný kamarád, tak jen stereotypně sledujeme běžící krajinu. V odpoledních hodinách přijíždíme do hlavního města a jdeme se poptat po lístcích do Prahy. Osud určuje za nás, už je plno a nejbližší volný jede až za tři dny. Obratem tedy zjišťujeme vlak do Burgasu, přístavního města u Černého moře. Po dlouhém vyjednávání s nekomunikativní paní za pokladnou kupujeme zpáteční jízdenku, která se jeví jako nejvýhodnější. Cesta trvá přibližně osm hodin, takže na místě budeme kolem desáté večerní. Rádi bychom se ale ještě přesunuli do nedalekého historického krásného přístavu Nesebâr.

Bulharské železnice provozují na poměrně husté železniční síti osobní (putničeski), rychlíkové (brz) a expresové vlaky (expres vlak). Rychlíky a expresy mají ještě 1. a 2.třídu. 1.třída bývá asi o 50% dražší. Ceny jízdného jsou však nízké, většinou vychází asi na 0,50 Kč za 1 km (např. Burgas – Sofia 10-16 Lv podle typu). Jízdenky jsou vázány na konkrétní vlak.Místenka stojí jen 0,4 Lv. Celá řada rychlíků jezdí v noci. Lze využít lehátkové a lůžkové vozy. Cena za lehátko je 3,5 Lv, za lůžko 6,7 Lv. Zakoupit je lze i přímo u průvodčího, ale na frekventovaných trasách mezi Sofií a pobřežím Černého moře býva vyprodáno někdy i jeden dva dny předem.

Jak najít kemp v rušném městě

Do Burgasu přijíždíme přesně a letíme hledat zastávku příměstské dopravy. Daří se nám najít co potřebujeme, ve 22:18 jede poslední spoj. Jedeme místní drožkou chvíli podél pobřeží a hltáme blikající záři města. Zastávek je spoustu a my přesně nedokážeme odhadnout kdy vystoupit. Nesebâr ale naštěstí s pomocí ostatních poznáme a tak bedlivě sledujeme ulice, jestli neuvidíme kemp. Vysedáme zhruba uprostřed a vracíme zpět hledat nějaké klidné místečko na přespání. Parky jsou moc malé, byli bychom na očích. V minilesíku za paneláky je zase strašný smrad a spoustu navozeného odpadu. Už jsme zoufalí a hodláme zamířit mimo město, když najednou stojíme před kempem. Máme opět obrovské štěstí a radostně se hrneme dovnitř. Za vchodem je přístřešek s barem, kde poslední opozdilci dopíjí co se dá. Jdu se pokusit sehnat majitele. Mladý klučina rozumí a říká nám ať počkáme. Mají sice plno, ale majitelka něco snad sežene. Dáváme jedno půlnoční a čekáme. Po chvíli už dojednáváme podmínky a míříme do tmy za šéfkou. Bereme od ní co nám nabídne, teď je nám fuk v čem přenocujeme. V malinkém prostoru 2,5 x 2,5 metru jsou jen tři postele, tak ulehám na zem. Ani se nepokoušíme najít něco jako sprchu…

Pondělí 7.8.2006

Nesebâr – Černé moře – Nesebâr

Ranní krutá realita

Až ráno zjišťujeme, v čem jsme nocovali. Po probuzení se rozkoukávám a ujišťuji se, že mě žádný hlodavec neukousnul prsty. Rychle vstávám a jdu hledat hygienu. Zvenku náš bungalov vypadá jako zastávka autobusu trefená řízenou střelou. A nejen naše. Procházím si kemp a jen málokterý vypadá na úrovni, v němž bych se nebál nocovat. Ale osazenstvo má dobrý důvod proč se ubytovat v takové díře. Cena je oproti hotelu směšná a navíc má skoro každý vlastní auto s karavanem. Po chvíli tápání nacházím toalety, daleko od našeho sídla. Dávám si tedy ještě jeden okruh a skutečně se mi daří najít něco, co má sloužit jako sprcha a umývárma. To „něco“ se nachází mezi dvěma polorozpadlými chýšemi a uvnitř asi metrového prostoru je špinavá sprcha a miniumyvadlo. A spoustu špíny. Děkuji pěkně. Nabíráme jen vodu na umytí a raději hurá k moři na pláž. Při odchodu se ještě snažíme přesvědčit majitelku, že zase až tak s ubytováním spokojeni nejsme, ale ta už dostala zaplaceno tak jí to moc nezajímá.

Poflakovací den

Pláž je nedaleko, bohužel placená. Tak jdeme o kousek dál doufaje, že narazíme na volný úsek. Podle cedulek a zhuštěné koncentraci opalujících se těl slavíme úspěch, jen najít místečko. Jdeme se vykoupat a přemítáme co dělat. Nejsme žádní mořští povaleči, takže po dvou dlouhých hodinách už máme pláže a sluníčka dostatek a hurá nahoru pod stříšku. K naší radosti znají Zagorku i zde. Tenhle pohled na pláž a moře se nám už líbí o poznání více. Navečer se vydáváme na průzkum města a jeho nočního života. Procházíme dlouhé uličky lemované obchůdky s kýčovitými nesmysly a poznáváme přímořský život plný turistů. Když nacházíme venkovní posezení s volným místem, neváháme. První pivo dostáváme bez problémů, druhé nám ale servírka pro nás z nepochopitelného důvodu nechce donést. Když nepolevujeme, přivolává si na nás dokonce posilu. Číšník nám stroze oznamuje, že musíme odejít, neboť jsme si neobjednali jídlo a blokujeme tak stůl. Koukáme jeden na druhého a považujeme to za vtip. Ale on myslí to smrtelně vážně. Platíme, necháváme si vrátit i ty nejmenší drobáky a jdeme jinam. Tomuhle říkám náš zákazník, náš pán. Večer se vracíme do našeho „království“ a snažíme se pokud možno rychle usnout.

Pro bulharské černomořské pobřeží jsou typické dlouhé pláže s pomalu se svažujícím mořským břehem. I několik desítek metrů od břehu se tady na mnoha místech dá v moři chodit. Pláže jsou populární jak u místních, tak u návštěvníků, ale jsou malé a kamenité, a voda je často přeplněná mořskými řasami. Bohužel díky nedalekému Slunečnímu pobřeží a historickému jádru pláže v Nesebâru doslova praskají ve švech díky zahraničním turistům.

Úterý 8.8.2006

Nesebarské historické centrum

Nesebâr – Bugras

Nesebarské historické centrum<br