0
0

Den 142 – Den 150

S náladou pod psa rozlepujeme oči. To, co jsme absolvovali včera odpoledne po příjezdu do Denpasaru, nás absolutně vyčerpalo a znechutilo: Po čtyřech náročných dnech vstávání kolem čtvrté ráno, trekkingů a zdlouhavých přesunů se už vidíme v nějakém hotýlku, ve sprše a v posteli. Druhý hotel nedaleko autobusáku má volný jeden pokoj, celkem ucházející, ovšem bez sprchy. Je tu jen kýbl. A tak odmítáme a bláhově si myslíme, že v tom dalším to bude v pohodě. Třetí hotel plný, čtvrtý hotel plný, … , 35. hotel plný. Zvažujeme, že se vrátíme do toho prvního. Jsme už ale celkem daleko a únava dělá svoje… Za pomoci několika místních se stále marně snažíme najít nějaký volný pokoj v blízkém okolí. Ani jim se nedaří :( Jediný volný pokoj je v hotelu Aston za cca 5000Kč/noc. Tolik tu neutratíme ani za týden. Teď bychom se mile rádi vrátili do toho prvního, ale pravděpodobně už bude taky obsazený. Prý tady včera začali prázdniny, a tak jsou všechny hotely do posledního pokoje zabookované. To jsme ještě nikde nezažili…

Je už tma. Pár lidí nám doporučuje, že si máme zkusit vzít taxíka a dojet na druhý konec města. Že tam je prý hotelů taky hodně a jsou levné. Co nám zbývá?! Nemáme energii ani na to pořádně dýchat, natožpak hledat levný autobus, který by tam jel… A tak bereme ne zrovna levného taxíka a přepravujeme se na místo určení. První hotel drahý, druhý hotel drahý, třetí hotel drahý, ale ne nezaplatitelný, ale je to pěkný humus. Po tom všem nemám opravdu chuť na koupelnu, v níž musím mít zavřené oči, abych se mohla osprchovat a přitom se nepoblít. S beznadějí ve tváři se vracíme k druhému hotelu, kde jsme nechali na recepci naše bágly a sedám si před hotel na chodník. Nikam dál už prostě jít nemůžu…

Nakonec se páni na recepci slitovali a nabídli nám slevu na pěkný čistý pokoj. Dnes to byl boj, ale zaplaťpánbůh máme aspoň kde spát. Po sprše a večeři z fastfoodu se chystáme jít do postele, když v tom nám klepe někdo na dveře. Pán z recepce, že nám dali špatný pokoj. Jak špatný??? Vždyť nám ukazovali tento a do účtu nám taky napsali číslo tohoto pokoje… Prý se máme jít přestěhovat… Teď, když mám vybalenou půlku batohu a chystám se jít konečně spát?! To si dělá prdel!!! Peťa se jde podívat na ten druhý pokoj. Je úplně stejný, na druhé straně chodby… To je na hlavu postavené, nikam nejdem. Říkáme to pikolíkovi, ale asi nerozumí, protože za chvíli klepe zase, jestli už jdeme. Znova opakujeme, že se nikam bezdůvodně stěhovat nebudem a zaboucháváme dveře… Potřetí už naštěstí nepřijde. Jeho plus, ušetřil si jednu facku.

Ráno vyspáváme, už jsme to potřebovali jako sůl. Poté se přesouváme 20min jízdy taxíkem jižněji, do turistického letoviska Kuta. Důvod, proč jsme se rozhodli pro tuto destinaci, je přítomnost kvalitní mezinárodní nemocnice. Peťu stále trápí chronické zácpy a projímadlo, které mu předepsal doktor v Kuala Lumpur, bohužel řeší problém jen krátkodobě. Takže jsme se odhodlali zajít na podrobnější vyšetření a vyloučit tak vážnější choroby tlustého střeva.

Po příjezdu na Kutu jsme věnovali celý den hledání vhodného hotelu. Situace je tu bohužel stejná jako v Denpasaru, jsou prázdniny, takže levné hotelu jsou plné a ty drahé jsou prostě až moc drahé. V prvním hotelu zůstáváme jen dva dny. Není moc čistý, cenově ale dostupný, s bazénem a snídaní, aspoň něco.

Dopřáváme si dobré jídlo a ovocné džusy, hodinovou masáž, manikůru, pedikůru a pleťovou masku (dohromady procedury asi za cca 250Kč/os), prostě rekonvalescence pro naše unavená těla. Paráda, přesně to, co jsme potřebovali. Tyhle salóny jsou tu na každém kroku, pro milovníky masáží ráj na zemi.

Poté směřujeme do nemocnice na první vyšetření. Peťa fasuje opět projímadlo s tím, že když se problémy vrátí, máme přijít zase. Předpokládáme, že přijdeme a tak hledáme hotel , kde by se dalo pobýt déle. Po zdlouhavém hledání nakonec přeci jen nacházíme… A co tu budeme celou dobu dělat??? Kuta je vyhlášené surfařské středisko, vhodné zejména pro začátečníky, takže hádám, že surfovat :)

Jak jsme se učili surfovat

Po důkladném studiu několika videí na youtube a praktických rad pro surfařské začátečníky jsme se do toho pustili – vydali jsme se do půjčovny pro surfboard (80Kč/den). Provozovatel se mě ptá, zda jsme někdy surfovali. Klidně říkám „ne“. Nedůvěřivě se na mě podívá a ptá se, zda máme najmutého instruktora. Opět „ne“ následovaný dalším nedůvěřivým pohledem. Škrábe se na bradě. Pak nám vybere to největší prkno z celé půjčovny, cca 220cm dlouhé, široké, s pogumovanými okraji a zaoblenou špičkou, prostě prkno s dobrou stabilitou pro úplné lamy – když váš takové prkno liskne do hlavy, nemělo by se vám nic moc stát.

Na pláž je to kousek. Peťa se odhodlává a jde to zkusit první, já zatím hlídám věci. Za dvacet minut se střídáme (je to docela makačka, hlavně to věčné pádlování proti vlnám), a pak střídání opakujeme ještě mnohokrát. Četli jsme, že při troše šikovnosti, se dá na prkno postavit tak do dvou dnů tréninku, nám se to povedlo skoro hned :) A tady je několik praktických rad, které jsme se během pobytu na surfu naučili:

· Pravidlo č. 1: Pořádně si utáhněte plavky. Pár vln a nevíte, kde je máte

P Pravidlo č. 2: Nikdy, ale zásadně nikdy nestůjte proti přicházející vlně s prknem podélně, vždycky jděte do vlny špičkou. V opačném případě bude valná část vašeho surfování vypadat následovně: „Gloglo glo, kde mám surf? Glo glo glo“

· Pravidlo č. 3: Když jste začátečníci, nesnažte se jít surfovat do „tunelu“. Průběh je standartně takový: Jste na vlně a máte radost, najednou jste pod vlnou, děláte dva kotrmelce, nevíte, kde je vrch a kde spodek. Topíte se. Po pár vteřinách se zorientujete a vynoříte. V tomhle okamžiku si kryjte hlavu oběma lokty. Pravděpodobně dostanete ránu prknem, které se během vašeho pobytu pod vodní hladinou vymrštilo cca metr vysoko nad vodu a teď vás chce políbit přímo na ciferník.

Pravidlo č. 4: Když vás taková vlna smete, neznamená to, že hned za ní není další. Neztrácejte tedy čas zbytečnou úpravou vlasů a vytahovaním plavek od kotníků zpět k pasu a soustřeďte se na nadechnutí.

· Pravidlo č. 5: Když se vám konečně podaří to pořádně rozpádlovat a postavit se na dvaceticentimetrové vlně, nemyslete si, že ostatní surfaři na vás koukají ze závisti. Raději si opět překontrolujte plavky.

· Pravidlo č. 6: Když získáte ten správný grif a postavit se na surf už není takový problém jako na začátku, nenechávejte se tím moc unést, resp. nenechávejte se unést až na mělčinu, kde byste mohli zlomit „finy“ (tj. ploutvičky naspodu surfu). Na Kutě toto naštěstí moc nehrozí, je tu písčité dno.

Po „surfovací“ akci nás ještě pár dnů bolí úplně všechno. Záda a ruce od pádlování, kolena a žebra od pogumovaného surfu… Stálo to ale za to. Surfing je báječný sport. Nic vám neudělá takovou radost, jako první postavení na prkno a ničemu se nezasmějete tolik, jako druhé polovičce, která na vás mává ze surfu z moře a nevidí, že se za ní zvedá dvoumetrová vlna… Příště půjdem zase :)

Petr: Moje bříško pořád stávkuje a tak opět mířím k doktorovi. Nehodláme nic podceňovat, tu v „divočině“ :-) Po několika hodinách strávených různými vyšetřeními nakonec přicházejí dva doktoři s výsledky. Všechno je v pořádku. Moje potíže jsou nejspíš způsobeny „jen“ neustálými změnami prostředí a hlavně jídelníčku. Dostávám nějaké tipy na „dietu“ a léky pro případ nouze. To že cestovatelský průjem, je věc známá a potká asi každého, jsme věděli (a taky tomu neušli). Ale že taky existuje cestovní „šprajc“, to jsem slyšel poprvé. Nicméně už můžu dělat „chytrýho“ a dalším cestovatelům doporučit: hooodně zeleniny, všecko zapíjet vodou a hlavně všude kde to půjde pít papaya džus :-)

Protože Kuta nejsou bohužel jen dlouhé pláže s perfektními vlnami a fajn restaurace s dobrým levným jídlem, ale je to taky hotel na hotelu, spousta turistů a opruzujících prodavačů, noční kravál z barů a diskoték…, půjčili jsme si opět motorku a chtěli tomu na chvíli uniknout. Vyrazit někam, kde poznáme opravdové Bali. Zvolili jsme místo 15km jižně od Kuty jménem Nusa Dua. Podle průvodce by tam mělo být pěkné šnorchlování.

Když jsme dorazili do srdce Nusa Dui, zjistili jsme, že je to jen luxusní turistický resort nalepený na dalším resortu. Taková noblesnější Kuta. O šnorchlování tu nikdo nic nevěděl, to prý musíme jet ještě pár kilometrů na jih na jednu jmenovanou pláž. Po příjezdu tam jsme byli v šoku ještě víc. Na metr čtvereční pláže připadlo 10turistů, na plochu 10x10m vodní plochy dva čluny. Nikde, opravdu nikde, jsme neviděli takhle nacvakanou pláž a už vůbec ne takový ruch na moři. Čluny táhnoucí různá nafukovací turistická vozítka od „banánu“ až po „létající rybu“ se tu dostávali do kolize se čluny provozujícími parasailing, opravdu člun na člunu a dlouhé fronty na pláži na všechny „atrakce“. Tak tady by se mělo šnorchlovat?!

Trochu znechuceně se tedy ptáme po šnorchlování – 10min jízdy člunem od pobřeží za cenu 800Kč/os za hodinu… to tady asi někdo upadl na hlavu… nakonec ukecáváme domorodce, aby nás tam vzal svojí loďkou asi za 2stovky. A šnorchlování? Nejhorší v životě. Důvodů je hned několik: velmi špatná viditelnost kvůli množství planktonu, silné proudy, které s vámi mávájí neustále několik metrů tam a pak zase několik metrů zpátky, takže nemáte čas pozorovat nic kromě toho, jak daleko jste od lodi a jestli vás to nezaneslo moc daleko. A nesmím zapomenout zmínit množství rybářů kolem atolu a tedy i ostrých háčků ve vodě a často projíždějící lodě, které na vás jen zakřičí, abyste uhli z cesty a příliš se nestarají, jestli je slyšíte, nebo máte hlavu zrovna pod vodní hladinou a neslyšíte vůbec nic.

Po 3/4hodině toho máme tak akorát dost a zklamaně se vracíme na břeh a motorkou zpátky na Kutu.

Petr: Jízda po zdejších silnicích je opět zážitek sám o sobě. Zase tu panuje zákon džungle, takže větší, nebo rychlejší má vždy “právo“ se nacpat kam chce. Na nějaký dopravní pravidla se tu nehledí, navíc, jakmile zpomalíte, okamžitě jste bráni jako stojící překážka a každý se Vás snaží objet kudy to jen jde, klidně i po chodníku. Takováhle byť jen hodinová jízda dá pěkně zabrat, takže se necháme opět rozptýlit masáží. Kousek od hotelu máme masážní salonek s podezřelým jménem a ještě podezřelejšími masérkami. Nechceme si zopakovat zážitek z Thajska, ale nakonec to „riskneme“. A udělali jsme dobře. Byla to, alespoň pro mne, ta nejlepší masáž v životě. Nedá se popsat, jak to bylo dokonalé, skoro jako by ta ženská věděla kde má v tu správnou chvíli přitlačit… hmmm. No a abych nezapoměl, bylo to asi za stovku na osobu. Vynikající.

L: Po masáži jdeme ještě vyzkoušet místní specialitu – oba si dáváme „Snapera“ – výbornou rybu s jemným masíčkem, která chutná jako něco mezi kuřetem a bežnou rybou. Všem vřele doporučujeme, nebudete litovat a báječně si pochutnáte.

A protože jsme tu již zdravotní záležitosti vyřídili, milerádi zítra Kutu opustíme. Půjčujeme si auto a vyrážíme napravit spíše špatný dojem z Bali, a to několikadenním „road tripem“ kolem celého ostrova.

http://www.cestakolemsveta2011.cz/index.php?articles=156

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .