Autem do Egypta aneb cesta do (ne)známa - 3.část

Den 5. – úterý 25.9.2007

Noc je naštěstí bez zvuků či jiných nepříjemných probuzení, takže se budíme kolem půl sedmé ráno, v rychlosti něco posnídáme (moc toho stejně nemáme) a v 7 zase vyražíme dál. Mahmoud chce zase řídit, asi mu to včera ještě nestačilo…asi hodinu nás čeká podobná cesta jako večer, šplhání nahoru a sešup dolů, pak už hory ustávají a jedeme po pobřeží, projíždíme několika městy a letovisky, v jednom z nich zastavujeme natankovat benzín a koupit si něco k jídlu, míjíme i policejní hlídku, která zastavuje auta, policajt stojí připravený na nás mávnout, ale nechává nás projet a staví další auto, to máme teda zase štěstí! Nebo je to opravdu zařízené?? Před jedním z větších měst Mersin zase konečně začíná dálnice, tak se trochu „pohneme“ dál. Zastavujeme jen jednou na odpočívadle u dálnice, abychom skoukli znova mapu a rozhodli se, kterou cestu do Sýrie zvolíme. V tu chvíli jsme bez 10 přesně 4000 km od domova!!! Dle mapy máme na výběr dvě cesty…jedna z města Antakya (to je jiné město než Antalya!!) na východ na hraniční přechod Bab al Hawa, pak jednoho z největších měst Sýrie Aleppa (Halabu) a dál dolů na jih po dálnici až na hranice s Jordánskem. Tenhle hraniční přechod vypadá, že je hlavní, většina lidí cestuje do Aleppa a i cestovatelé na netu o něm píší jako o rušném mumraji…Druhá cesta vede z Antakye na jih, hranice se překročí na přechodu Yayladagi, od města Latakia už začíná dálnice dále na jih po pobřeží a následně se stáčí k východu podél hranic s Libanonem až do města Homs, kde se obě trasy spojují a pokračují stejně dál na jih. Z několika důvodů, ať již zmiňovaný rušný hraniční přechod na první trase, jako i možnost vyhnout se jednomu velkému městu, kde je velká pravděpodobnost zabloudit, a cesta vedoucí po pobřeží, se nám jeví jako lepší zvolit trasu druhou. Proto v Antakyi míjíme ukazatel Halab a pokračujeme dále na jih…ukazatele tady trochu ubyly, ale snad jedeme správně…silnice se najednou zužuje a opět začíná šplhat do kopců, ale pokračujeme…na­jednou konec asfaltu, potkáváme akorát buldozer a dělníky vytvářející novou silnici…co to? Že bychom někde špatně odbočili? Otáčíme se chceme se vrátit zpátky, akorát nás míjí auto…po chvíli se vrací zpět a zastavuje u nás…Evropan a jeho manželka asijského původu, jak nám sdělují, žijící v Sýrii, takže to tu znají a ptají se, zda jsme zabloudili…jedete správně, tahle cesta vede na hranice, jen ji upravují, tak je na některých místech rozkopaná, pojeďte za námi, my jedeme stejným směrem…následujeme je, silnice je na některých místech dost hrozná, ale je vidět, že už pracují na nové široké a přímé silnici, která cestu na hranice o mnoho urychlí. Po několika km naši průvodci zastavují, loučí se s námi, oni už jsou na místě, a radí nám, ať pokračujeme dál po této silnici, že nás dovede až k hranicím.

V posledním městě před hranicemi úspěšně míjíme benzínku, kde jsme chtěli utratit poslední turecké peníze…tak snad bude možnost je vyměnit na hranicích jako vždy…

Kolem 1.odpoledne konečně přijíždíme na syrské hranice…ani to tu jako hraniční přechod moc nevypadá, vede sem je úzká silnička, kde neprojedou dvě auta vedle sebe, takže jedno musí počkat, on tu tedy ani moc velký provoz není, stojí tu zhruba pět aut…tím lépe, snad to bude tím rychleji vyřízené. Zřejmě stejně jako silnici sem vedoucí i hraniční přechod a jeho budovy teprve upravují pro budoucí větší využití. Zatím to tu vypadá jako velké staveniště s jednou budovou a jednou budkou na turecké straně a to samé na syrské straně…tak uvidíme v budoucnu…

Na turecké straně získáváme poměrně rychle potřebná výstupní razítka jak pro nás, tak pro auto, jen nás ženou do budky a z jedněch dveří budovy do druhých a zase zpátky, a znovu do budky, ale jinak je vše v pohodě a přejíždíme na syrskou stranu…

Ještě než budu pokračovat „story“ na syrské straně, nesmím zapomenout na několik shrnujících slov k Turecku…jak už jsem naznačila dříve, Turecko nás dost vzalo…musím se přiznat, že předtím, když by mi někdo řekl, pojeď na dovolenou do Turecka, ohrnovala bych nos, nikdy jsem o něm neměla extra mínění…o to víc nás překvapilo a uchvátilo…je to země, která má veškeré možné přírodní krásy, tři moře, úchvatné hory, nepřeberné množství památek, z kterých jsme ani neměli možnost jich mnoho poznat, přírodu místami téměř nedotknutou, na druhou stranu vyspělou kulturu a poměrně vysokou životní úroveň…a jen doufáme, že se nám podaří se do Turecka vrátit a poznat ho ještě lépe…

A teď již zpátky k syrským hranicím…první, že jdeme do budovy vyřídit razítka do pasu…já mám vízum na 1 měsíc již z Čech a Mahmoudovi na ambasádě řekli, že s arabským pasem vízum nepotřebuje…ptali jsme se dvakrát…jednou telefonicky, podruhé přímo na ambasádě, když jsme šli vyřídit moje vízum…Úředník si bere naše pasy a dává nám vyplnit vstupní karty…úředníci jsou tu dva a druhý si bere Mahmoudův pas a začíná s ním mluvit arabsky…já si mezitím vyplňuji svou kartu, takže se ani nesoustředím, jinak bych možná pochytila nějaké slovo…najednou Mahmoud říká: „Tak co teď?“ „Co jako?“, ptám se…„Oni mě nechtějí pustit, protože mám v pasu jako povolání „industrial diploma“, ne majitel firmy.“ „WHAT???!!!“ Kolonka v pase se navíc týká vzdělání, u nás by to bylo něco jako maturita na průmyslové škole, ale oni z toho udělali, že je nějaký dělňas…Mahmoud vysvětluje úředníkovi, že má v Egyptě turistickou kancelář a pobyt v ČR a že jedeme z Čech 4000 km a projeli jsme řadu zemí a najednou v arabské zemi mu chtějí dělat problémy…to se do toho vkládám i já, a rozhořčeně na něj spouštím, že proto jsme byli na ambasádě a ptali jsme se, zda potřebuje taky vízum a řekli nám, že ne…on na to, jestli viděli jeho pas? Jo, viděli a hned řekli, že jako Egypťan vízum nepotřebuje…nej­lepší na tom bylo, že pokud by nás nepustili, byli bychom v pasti…do Turecka měl Mahmoud tranzitní vízum na 1 vstup a na tři dny, které ten den vypršely, takže by si nás museli nechat na hranicích a živit nás tam, nevím, jak dlouho, než by se tato situace vyřešila, a to si pište, že bych jim ztoho udělala dost velký problém!!!…Nakonec tedy milý úředník bere telefon, volá svému nadřízenímu a vysvětluje mu situaci…ten mu nakonec milostivě dává souhlas, že nás může pustit, vždyť chceme jen projet…„ale je to výjimka, poprvé a naposledy, příště už tě nepustíme, pokud si nezměníš povolání v pase, a jenom kvůli tvé manželce, aby si nemyslela, že arabské země jsou špatné“…následně, když jsme už venku, mi Mahmoud přiznává i jakým stylem mu úředník na začátku řekl, že ho nechtějí pustit…něco ve smyslu „Ty sem ale nevstoupíš!“ „CO??!!“ „Jo, ty sem nevstoupíš, vem auto, otoč se a jeď zpátky…“

OK, tak tohle bychom měli…pak jdeme ještě vyřídit vstup pro auto…tady už zelená karta neplatí, takže musíme uzavřít pojištění…mají jen jednotné na 1měsíc za 45$, karnet neboli celní prohlášení vozidla máme už zČech, kromě toho platíme 100 syrských liber tj.cca 2$ jako poplatek za vstup a používání silnic apod. Pojištění dělá chlapík ve směnárně, takže rovnou měníme i peníze, chceme vyměnit i těch zbývajících 20 tureckých lir, ale co to, ve směnárně na turecko-syrských hranicích tureckou měnu nemění! No nic, holt nám zbydou, je to něco jako 25$, třeba se ještě do Turecka vrátíme a využijeme je…(nebo narazíme na někoho, kdo se chystá do Turecka a budou se mu hodit). Alespoň nám tenhle chlápek pomáhá, že říká celníkovi, ať nás pustí rovnou, že nám nemusí kontrolovat auto…takže jedeme, je čtvrt na tři., tj.strávili jsme tu asi hodinu a čtvrt, to jde…UF UF…

V Sýrii nás čeká jen něco kolem 550 km, navíc po této nepříjemnosti se nám nechce tu zůstávat déle než je nezbytně nutné, což by i znamenalo přespat do dalšího dne, protože už je odpoledne a než se někam dostaneme, bude to taky trvat…proto chceme projet Sýrii přímo do Jordánska. Zastavujeme jenom natankovat benzín, u benzínky zjišťujeme, jaký mají benzín…normal a super…a kolik má oktanů? Mahmoud chlapíkovi vysvětluje, že benzín má různá čísla…ten super je 90, 92, 95? Chlápek zřejmě nemá o oktanech ani páru a pořád opakuje normal a super…v celé Sýrii je to takhle…no bereme samozřejmě ten lepší, snad to alespoň 90 bude…pak se s ním ještě chvíli dohadujeme, když nám nechce vrátit všechny peníze zpátky a chce si nechat sám od sebe bakšíš za natankování benzínu, já ale trvám na vrácení celé částky, když budu chtít dát někomu dýžko, tak to udělám sama, ne že si ho nechá sám…potom už pokračujeme dále na jih…cestou si fotíme západ slunce a pak už začínáme pociťovat dost velký hlad…tak se rozhodneme, že zastavíme v nějaké restauraci u silnice a dáme si konečně pořádnou večeři. Samozřejmě v tu chvíli jako by všechny restaurace a kafeterie zmizely…když už tam jedna je, tak ji míjíme, protože vjezd je zakrytý stromy…konečně nějaká…zastavujeme, ale vypadá dost příšerně, všude hodně lidí, teda jenom chlapů, kteří zastavili na jídlo, je právě západ slunce, takže o ramadánu čas na „snídani“, vysílám Mahmouda, aby ji omrkl uvnitř a čekám v autě…přichází s tím, že je to tam děsné, tak pokračujeme dál a hledáme jinou…Další restaurace už vypadá na úrovni, tak parkujeme a jdeme dovnitř…konečně po několika dnech se pořádně najíme ne jen chlebem se sýrem či oplatkami…ještě píšu sms domů a vyražíme dál…

Po 7.večer se přibližujeme k Damašku, hlavnímu městu Sýrie, a provoz začíná houstnout…co jsme vyjeli z restaurace, řídí Mahmoud a zaplaťpánbu…jsme v arabské zemi a přece jen už má zkušenosti z Káhiry, kde je obdobný dopravní chaos jako tady, pro Evropana naprosto nepochopitelný, kdy by podle všech zákonitostí musela už všechna auta být nabouraná v hromadné dopravní nehodě, ale tady žádné zákonitosti neplatí…tak já se jenom zhluboka nadechám, držím se sedačky a snažím se alespoň sledovat zřídkajaké cedule…samozřejmě odbočku opět, jako vždy ve velkém městě, míjíme a když po pár kilometrech zjišťujeme, že jedeme na opačnou stranu města, vracíme se zpět…tentokrát se už správně odbočit daří a postupně naštěstí vyjíždíme, takže dopravní chaos ustává a opět se dostáváme na dálnici…pomalu se začínáme blížit khranicím…

Podle mapy jsou tu dva hraniční přechody kousek od sebe, jeden přímo navazuje na dálnici a v Jordánsku dálnice pokračuje až do hlavního města Ammanu a druhý menší jen pár km dál, kde by nás silnice v Jordánsku měla dovést k jiné dálnici, která se Ammanu vyhýbá po obchvatu. Ze stejných důvodů jako uhranic se Sýrií volíme druhou variantu a proto před hranicemi sjíždíme z dálnice podle ukazatele na město Dar´a. Podle mapy je to zřejmé, pojedeme kousek po vedlejší silnici, která nás na vede na hlavní a po ní přímo až k hranicím…sku­tečnost je ale samozřejmě jiná (neveřte mapám!!!) a za chvíli již bloudíme v nějakém menším městě…Mahmoud se jde zeptat místních na cestu…ti ho posílají kousek zpět a tam je nájezd na hlavní…jedeme tam, ale vypadá to, že jsme zpátky na té dálnici, ze které jsme předtím sjeli, no nic, pokračujeme po ní…v jednom místě je silnice svedená do protisměru a po pár km je tam benzínka…po minulé zkušenosti s nepodařenou výměnou peněz na hranicích, chceme za zbytek syrských peněz natanovat benzín…ještě že sem zajíždíme…dozvídáme se, že jsme před chvílí zaměstnáni přemýšlením, zda jedeme správně, minuli odbočku z protisměru zpět do našeho pruhu a pokud bychom taktopokračovali, nemuselo by se nám to vyplatit, o kus dál to prý policie vybírá a dost draho…Chlápek na pumpě nás taky varuje, že v Jordánsku je benzín dražší, takže bereme víc než jen za syrské, zbytek v dolarech…zároveň se ho ptáme i na hraniční přechody, údajně v Dar´a jsou dva, nový a starý, ale jestli je to ten, na který se podle mapy chceme dostat, to stejně nevíme…tak pokračujeme po této silnici a uvidíme…

Ve 21.45 konečně přijíždíme na syrsko-jordánské hranice. Ty vypadají o dost civilizovaněji než poslední turecko-syrské hranice…mají tu „normální“ budovy s různými přepážkami podle činností a není to jen „bouda“ uprostřed lesa. Na syrské straně vyřizujeme pár nezbytných papírů pro odjezd ze země, jednak razítka do pasu a jednak kvůli autu…a přejíždíme na jordánskou stranu. Všímám si, že auto před námi najíždí nad nějaký otvor v zemi a jeden celník nebo kdo leze dovnitř a zřejmě kontroluje auto zespodu. Nevěnuji tomu moc pozornost a projíždím okolo. Nikdo nic neřekl, takže jednu důkladnou kontrolu jsme úspěšně obešli…to už nás ale čeká jiná…z aut před námi jejich cestující museli vyndat téměř všechno…no to bude něco, první země, kde budou prohlížet i auto…zřejmě přece jen naše černé auto s tmavými skly a mé evropské rysy, a možná i stav našich zavazadel v kufru, způsobují, že úředník po nakouknutí dovnitř se ptá jen na velké věci navrchu, co je tohle, co je tohle a píše do formuláře seznam věcí, které musíme zase doložit při odjezdu, že je odvážíme, jinak by se za ně muselo zaplatit (upřímně je při odjezdu nikdo nekontroloval)…tak to vypadá, že zase prolezeme celkem v pohodě…pak ale přichází nějaký jiný celník a u toho už tak lehce neprojdeme 🙁 …bere si od svého kolegy formulář a začíná ho kontrolovat a hrabat se v autě…co je v téhle tašce?…kosmeti­ka…otevřete tenhle kufr…prohrabává ho uvnitř…naráží přesně na naše spodní prádlo…co je tohle?…rotoped, na sport…a tohle?…ukazuje na vyndanou tyč s displejem rotopedu…to je část rotopedu…aha…a co je v těchto krabicích?…pa­intballové kuličky…paintball to je hra…tak otevřít jednu krabici, vyndat kuličku, zkoumá ji podrobně…třeba jsou v nich zatavené drogy…uvnitř je jenom barvivo…ok, kolik krabic tu je? 5? kde jsou všechny?…hledáme po celém kufru, abychom našli všech 5 krabic…ok, ok…píše všechno na seznam a propouští nás…

Tak jedna část úspěšně za námi…Mahmoud mě posílá zaparkovat o kus dál na parkoviště, že pak půjdeme vyřídit papíry…za chvíli mě zase volá zpátky…proč znova? Aha, ještě je potřeba dostat na ten seznam razítko a to dává někdo další, zřejmě šéf, a ten musí auto taky zkontrolovat…tak couvám zpátky…otevíráme opět kufr, zřejmě ho akorát zaskočily paintballové kuličky, tak se koukne a posílá nás pryč…ok…ještě jednou a už mi asi dojde trpělivost…

Tentokrát už je to opravdu ok a můžeme jít vyřídit razítka do pasu a papíry pro auto…na přepážce, kde vyřizují vstup pro auta, nás posílají vedle nejdříve si sjednat pojištění pro auto…tam nám radí počkat čtvrt hodiny, to už bude po půlnoci a budou to počítat jako nový den a bude levnější…(ne že bychom už byli na hranicích tak dlouho, asi hodinu, podle našeho času bude 11, ale je tu vlastně o hodinu víc). Zatím jdeme vyřídit razítka do pasů…já potřebuju vízum, to tu naštěstí dávají přímo na hranicích jako v Egyptě, takže to je otázka 2 minut…Mahmoud vízum nepotřebuje, tomu jen dávají vstupní razítko…akorát to vyšlo, je po půlnoci, jdeme sjednat pojištění, a s ním se pak vracíme na přepážku pro vstup auta…úředník hází data do počítače a vše je hotovo…jen si ještě říkám o razítko na karnet a aby si odtrhl jednu část, asi to neví, no problem…teď už je to vše a můžeme vyrazit…je 23.25, když opouštíme hranice, takže hodina a 40minut…

Za hranicemi se vyměňujeme v řízení a řídí Mahmoud…jedeme po dálnici, takže cesta rychle ubíhá až k Ammanu…je už jasné, že jedeme po té trase, která vede přes Amman přímo, ne po obchvatu…tím, že je už pozdě vnoci, podle místního času 1.30, ulice nejsou příliš ucpané, i když provoz tu pořád je…navrhuji, že když už jsme tady a není už takový provoz, mohli bychom obhlédnout centrum města…tak se vydáváme po ukazatelích centrum…na jednom místě se něco děje, auta zpomalují, pouštějí výstražná světla a vidíme světla majáků hasičů, záchranky a policie…přibržďu­jeme a koukáme, co se tu děje…vypadá to, že kousek od silnice spadla nějaká budova, podle vzhledu ostatních budov možná tržnice…projíždíme dále a dostáváme se dále do středu města, okukujeme místní domy, ulice a mešity, na focení je už tma, takže ikdyž to zkoušíme, z fotek nic moc není, takže to vzdáváme…při hledání úplného centra města se trochu ztrácíme a začínáme se motat po městě…ukazatele tu nějaké jsou, ale není to žádná sláva…pak už Mahmoud ztrácí trpělivost a že jestli chci centrum vidět, ať jdu řídit, že už je unavený a má toho dost…beru řízení a říkám si, ok, kašlu na centrum, jedeme dál, ať už se vymotáme z města….Jsou dvě místa, která chceme v Jordánsku navštívit, opět jsem získala inspiraci z článku již zmíněných cestovatelů…a to Mrtvé moře a skalní město Petra…podle mapy silnice k Mrtvému moři vede přímo z Ammanu, tak chceme dojet někam poblíž, přespat pár hodin na vhodném místě a ráno se jít vykoupat do moře…

Vracím se tedy zpátky po silnici, po které jsme přijeli do centra, tam byly nějaké ukazatele a vypadá to na obchvat kolem města…raději nebudu dopodrobna popisovat následující zhruba hodinu bloudění sem a tam, kdy jsme se dostali do nevímjakých částí města, zase se vraceli, a vždy jsme z nějaké strany přijeli k tomu místu, kde spadla zmiňovaná budova…sakra, vždyť tentokrát jsem najela na jinou silnici, jakto, že jsme zase tady??!! Mahmoud skoro celou tu dobu vedle spal, občas otevřel oči, koukl, kde jsme a zase pokračoval ve spánku…když už jsme kolem toho místa projeli asi po páté, říkám si, musím se znovu podívat do mapy…podle mapy je silnice k Mrtvému moři přesně na druhé straně Ammanu a musí se projet skrz něj…takže se vracím stejnou cestou, kterou jsme jeli úplně poprvé, když jsme hledali centrum, žádné cedule tu nejsou, tak instinktivně volím jednu z ulic…zase křižovatka bez ukazatelů…tak třeba tudy…konečně cedule…hurrá, jedeme správně…ještě párkrát znovu volím na křižovatce bez ukazatele trasu, naštěstí vždy správně a brzy se dostáváme z města…Mahmoud už se mezitím probouzí a pomáhá mi s „chytáním“ ukazatelů….

Za městem nás čeká pěkný sešup dolů, sotva udržím nohu na brzdě…náklaďáky se brzdami nezabývají…vždy kolem nás nějaký prosviští a potom se v zatáčce naklání na jednu a druhou stranu, jenom čekáme, kdy se nějaký z nich převrátí…pod kopcem vidíme otevřený obchod, tak si chceme koupit něco kjídlu a vodu, padl na nás celkem hlad a nic už nemáme…mám sice co dělat, abych auto ubrzdila zkopce a obchod nepřejela…kus musím zacouvat zpátky, ale ok…žádám Mahmouda, aby teď řídil, už jsem taky unavená a chci si odpočinout…po­kračujeme dál, opět z kopce, až nás zastavuje kontrola…není to ale policie, ale armáda a naštěstí chtějí jenom pasy…uvědomujeme si, že jsme vlastně dost blízko od hranic s Izraelem, takže kontroly tu budou určitě častější…tak se raději zase měníme, co kdyby je napadlo kontrolovat i řidičák…tak jsem si moc neodpočinula…ka­ždopádně už chceme co nejdřív najít nějaké místečko a trochu se prospat…už se blížíme k Mrtvému moři, ještě jedna kontrola…a pak už jedeme po pobřeží…k samotnému moři je to dost daleko, to necháme až na ráno…tak kde tu můžeme zaparkovat?…vedle silnice je na některých místech ještě jedna cesta, jako odstavný nebo spojovací pruh, a je tu několik parkovišť z ní vedoucích…zastavujeme na této odstavné cestě a jdeme ten kousek na parkoviště, které je zakončené zídkou s výhledem na moře…přemýšlíme, že tedy zajedeme na parkoviště a přespíme tady…mezitím sem přijíždí jiné auto, dělá kolečko, na chvíli zastavuje a zase odjíždí…no na turisty to nevypadá…spíš kontrola podezřelých individuí potloukajících se v půl čtvrté ráno kolem Mrtvého moře u hranic s Izraelem….

Vracíme se k autu a chvíli řešíme, jestli zajet na parkoviště, Mahmoud chce zkusit jet okousek dál a podívat se po jiném místě, to ale odmítám…já už nikam nejedu, už jsem mrtvá jako tohle moře…tak si nakonec ani „neustýláme“ a usínáme na místě přímo vsedě na předních sedačkách….

Den 6. – středa 26.9.2007

Probouzíme se kolem půl sedmé, sice jsme spali jen pár hodin, ale cítíme se o dost líp…jsme hladoví jak vlci, tak si dáváme snídani, Mahmoud včera koupil „basbúzu“, to je takové typické arabské sladké pečivo, velmi sladké, ale dobré…jen co začneme jíst, blíží se k nám policejní auto…zastavuje u nás a jeden policista vystupuje zauta…no jo, zase budou kontrolovat pasy, kdo jsme a co tu děláme, jsme přece jen na citlivém místě…Dáváme jim pasy a oni začínají o něčem mluvit s Mahmoudem…moc jim nerozumím, ale pochytávám něco o jídle…začínají se dost dohadovat…ptám se, co se děje…„Mám problém, protože jsem jedl“, odpovídá mi Mahmoud…COŽE??? Musím připomenout, že cestujeme v období ramadánu, pro nezasvěcené: ramadán je postní měsíc, kdy se muslimové od úsvitu do západu slunce zdržují jídla, pití, kouřenía jakýchkoli sexuálních praktik, výjimku z tohoto půstu mají staří lidé a děti, nemocní lidé a těhotné nebo kojící ženy a lidé, kteří CESTUJÍ, přičemž korán neupřesňuje, o jaký druh cesty se má jednat nebo jak dlouhá by cesta měla být…každopádně 5000 km v pěti dnech, které v té době máme za sebou, je dostatečně dlouhá cesta jako pádný důvod pro nedržení půstu…řídit celý den bez jakéhokoli jídla a pití by bylo dosti nebezpečné, přesněji řečeno hazard se zdravím a životem…Tito páni policisté zjevně nečetli korán, že nevědí o této výjimce, nebo mají touhu prostě někomu udělat problém…když jim Mahmoud vysvětluje, že cestujeme až z ČR a už 5 dní a oni jen, „aha, tak cestujete, a přitom tu spíte už od včerejška, několikrát jsme jeli okolo a viděli vás“…začínám být naštvaná, co si to umanuli, ptám se jich, co je za problém, oni jen, že nemluví anglicky…pak, že máme jet s nimi na policejní stanici…tak jedeme, naštěstí je jen kousek…Beru si s sebou notebook, že si najdu adresu a telefon na konzulát a kdyby něco, budu dělat, že tam chci volat…toho se vždycky leknou…vedou nás k jejich šéfovi, který vypadá, že ho kvůli nám vytáhli z postele…policisti mu hned hlásí, že nás našli jíst před nimi na ulici…Mahmoud mu vysvětluje, že to bylo na liduprázdné ulici v našem autě a že cestujeme až z ČR…šéf si někde telefonicky ověřuje, že jsme opravdu v noci přicestovali a přikazuje policistovi vrátit nám pasy a pustit nás…ten drží pasy a zase začíná, „ale on jedl oramadánu a na ulici“, šéf mu říká, no, jaký je v tom problém, a ať nám vrátí pasy…tak nám je konečně milostivě vrací a odporoučíme se. Mahmoud je tak naštvaný, že chce jet přímo do Aqaby, odkud nám pak pluje trajekt do Egypta…já ale protestuju, že to nás nemůže rozházet a když už jsme tady, tak se chci jít vykoupat do Mrtvého moře a pak jet do skalního města Petra. Popojíždíme o pár km dál, kde vidíme vstup na pláž…jdeme vyzískat informace…otevírají až v 9, to je za tři čtvrtě hodiny, jinak tu kromě pláže mají i bazén a bar, o kousek dál by prý měla být ještě jedna pláž sice bez bazénu, ale levnější a už otevřená…tak popojíždíme dál a hledáme tu druhou pláž, jedeme, jedeme a nic…asi po 15km podél pobřeží narážíme na další kontrolu, při té příležitosti se ptáme, zda je ještě nějaká pláž vepředu…prý ne, jsou tu jen 2 cestou zpátky…tak se otáčíme a jedeme zpátky…v tuto chvíli máme najeto přesně 5000 km z Prahy!!! Přijíždíme zpátky kpláži…ta druhá ta musí být hned tady vedle…tak se jdeme podívat, brána je zavřená, nikde nikdo…vždyť ale říkali, že má být otevřená…no nic, už je stejně 9, holt zaplatíme trochu víc, nedá se nic dělat…Zatímco si připravujeme u auta plavky a další věci s sebou, stojí kousek od nás další auto a v něm dva mladíci, určitě Evropané, pořád pokukují po našem autě a pak se jeden znich osměluje a ptá se mě: „Vy jedete z Česka? My jsme Slováci“…vida, i v dalekých zemích skoro krajané…pak se vyptává na naši cestu, kam máme namířeno a kudy a jak dlouho jsme jeli a pak se s nimi loučíme a jdeme dovnitř…

Tak už jsme u Mrtvého moře… inspiraci, proč se sem podívat, jsem opět získala z webu cestovatelů, kteří k Mrtvému moři také zavítali, já jsem předtím o něm žádné zajímavosti nevěděla…jen to, že je v něm nejslanější voda z moří…to že jsme k němu vnoci jeli z tak strmého kopce, je dáno tím, že Mrtvé moře je nejhlubší otevřený prostor na Zemi, jeho hladina se nachází v nadmořské výšce asi minus 900m, tj.900m pod referenčním bodem hladiny Středozemního moře. Koupání v Mrtvém moři je opravdu zážitek…jednak voda je tu opravdu teplá, jako když si napustíte vanu teplou vodou, jednak si připadáte, že se koupete v olejíčku, kůže je pak opravdu tak jemná, jako když se natřete olejíčkem. Co je ale nejzajímavější: obsah soli ve vodě způsobuje, že vám voda nedovolí se do ní úplně ponořit a pořád vás vyzvedává nahoru na hladinu. Skoro se tu nedá plavat, protože vám vyskakují nohy nahoru, jediné, jak to jde, je ležet na zádech. Slyšela jsem názor, že se v Mrtvém moři nedá utopit a zřejmě to bude pravda, ať se snažíte, jak chcete, více než polovinu těla pod hladinu nedostanete. Běda ale, jestli si šáhnete mokrou rukou na oko nebo se vám dostane byť kapka vody do očí…není to nic moc a sprchy tu mají dost daleko a do kopce…Když už máme pocit, že nasolování v Mrtvém moři by mohlo stačit, jdeme se ještě trochu smočit do bazénu, když už jsme za něj zaplatili 🙂 , ve kterém je naštěstí vodasladká a dá se tu i zaplavat…, když už je možnost, místní zařízení musíme využít důsledně, a sprchy se po tolika dnech hodně šiknou, konečně šance na pořádnou očistu, další bude asi až doma a zatím nevíme, jak dlouho bude zbytek cesty ještě trvat…

Když jsme byli u moře, viděli jsme několik lidí na pláži o kousek dál, ale mezi naší a touhle byl plot…tak to musí být ta, co nám oní ten chlápek říkal a my jsme ji nenašli nebo už otevřeli…proto, když odjíždíme, koukám se, jestli uvidíme ještě jiný vchod…a hle, je hned pár metrů od té, kde jsme byli, to jsme teda pěkně slepí…no, teď už je to jedno…Mrtvé moře jsme si ozkoušeli, jsme svěží na další cestu a můžeme zase vyrazit…

U kontroly, z které jsme se předtím vraceli, nás ani znova nekontrolují, hned se ptají, jestli jsme pláž našli a jaké bylo moře…pokračujeme dále na jih, po Mrtvém moři míjíme ještě dvě velká jezera, ale jinak už začíná opravdová poušť, podobná jako v Egyptě. Jedeme už celkem dlouho, až zase přijíždíme k jedné kontrole…kontrolují pasy a Mahmoud se ptá, kudy máme jet do Petry…voják nám radí, tady odbočte doleva po téhle silnici a ta vás zavede skoro až k Petře…odbočujeme tedy z hlavní a pokračujeme silnicí vedoucí pouští k horám…co čert nechce, začíná nám docházet benzín…jedeme pár km a začíná svítit kontrolka a otázka je, jestli tu bude nějaké město s benzínkou, ani nevíme, kde přesně podle mapy se nacházíme a všude kolem jen poušť a divoký beduinský život…přes cestu nám přebíhá několik velbloudů, hned u silnice se pase stádo koz a ovcí a jeden klučina ležící pod stromem na ně dohlíží…po chvíli zahlédneme několik domů, zřejmě nějaká vesnice, ale otázka je, jestli tu mají benzínku…vjíždíme do vesnice a Mahmoud se ptá na benzín…„jo, tady“ a ukazuje na obchod za ním…v obchodě??!! Mahmoud se tam jde zeptat, prodavač jde do skladu a přináší kanystr benzínu…mají ale jen normal…no to se nedá nic dělat, lepší než tu ztvrdnout v poušti…Zatímco Mahmoud s prodavačem hledají něco na nalití benzínu z kanystru do auta, já čekám v autě a kolem mě se sbíhají snad všechny děti z vesnice…je to pro ně „zážitek“ vidět v jejich vesnici turistku – Evropanku, ještě když přijela v černém autě s tmavými skly…všechny mi musejí říct „hallo“ nebo „money, money“ a ještě líp si na mě šáhnout…tyto momenty znám už z Egypta, ale tady mají navíc dostatek času…fakt nevím, co tam s tím benzínem dělají…jen doufám, že mě Mahmoud už brzy zachrání…jedna dívčina se snaží se mnou mluvit arabsky, alespoň něco jí rozumím a ptám se jí, jak se jmenuje a kolik je jí let…Mahmoud naštěstí přichází a vysvobozuje mě z obležení, tak ještě máváme dětem a jedeme pryč…

A co teď? Rozhodujeme se jet zpátky na hlavní silnici, stejně kanystr je jen 10litrů, takže se musíme dostat někam k benzínce a předtím jsme viděli ukazatel, že benzínka by měla být asi 20km…navíc ten chlápek v obchodě Mahmoudovi říkal, že tudy se k Petře dojet nedá, že máme jet dál po hlavní a odbočit později…

Vracíme se tedy zpátky, opravdu za chvíli narážíme na benzínku, natankujeme, dokonce už i super, a pokračujeme dál…podle mapy má být již brzy další křižovatka, takže odbočíme tam…tahle cesta by nás měla dovést k jiné hlavní silnici, pak kousek zpátky na sever a pak už by to mělo být blízko…ukazatel sedí s mapou…potkáváme nějaké auto a raději si ověřujeme, že se tudy opravdu do Petry dostaneme…silnice nás zavádí víc a víc do hor, začíná se kroutit sem a tam, ale je opravdu nádherná krajina a výhled na hory v poušti…několikrát zastavujeme a fotíme okolí…již brzy ale čeká ubohé autíčko další zkouška ohněm…cesta v Turecku k lázním Oylat byla proti téhle rovinka…jestli tam jsme museli vyjet na jedničku pár zatáček, tady musíme jet na jedničku možná několik km…když vidíme ty stoupáky před sebou, máme pocit, že se nahoru ani nevyškrábeme (a navíc máme těžký zadek 🙁 )…a když pak zastavujeme nahoře a díváme se na klikatou strmou silnici za námi, ani nevěříme, že jsme to nakonec dokázali…no ještě nejsme na konci, pomalu začínáme nevěřit, že se ještě dneska do Petry dostaneme…vždyť jsme vyjížděli kolem 10.30 a už jsou 2 a my jsme někde uprostřed hor a před námi nekončící cesta…po dalších pár km nahoru a dolů se před námi objevují domky (a beduinské stany) a za chvíli dojíždíme do vesnice či malého městečka. Přijíždíme na křižovatku, kde je několik cest…tak se raději ptáme na místní policejní stanici na správnou cestu, abychom zase někde nebloudili…jak je vidět, na venkově jsou i policisté vstřícní a jeden nám hned ochotně vysvětluje, kudy se máme dát…po chvíli opravdu přijíždíme k hlavní silnici a tam už nacházíme ukazatele…I hlavní silnice vede přes kopce, naštěstí ne jako předtím nahoru a dolů, a nabízí nádnerný výhled na protější hory, přes které jsme před chvílí projížděli…Za­nedlouho nás ukazatel navádí na odbočku a začíná město Petra…skalní město, do kterého máme namířeno, je na druhé straně a musíme sjet po úpatí kopce až dolů do údolí…míjíme i řadu turistických center a hotelů, Petra je velmi známé turisticky navštěvované místo, ve kterém byla nafilmována i řada filmů, z nejznámějších Indiana Jones…Parkujeme před bránou a jdeme obhlídnout situaci…lístek stojí 21 jordánských dinárů, což je 30 $, (no jo bohatí turisté)…takže pro dva 42 dinárů, my máme ale jenom 30, zkouším ukecat chlápka v kase, že už je pozdě odpoledne, tak by nám mohl dát slevu…jemu pak dochází a ptá se Mahmouda, „a ty jsi z Egypta?…tak to máš jako z arabské země jenom za 1 dinár“. Tak to tady mají ceny jako v Egyptě…např. 25 $ pro turisty a 2 egyptské libry (tj. cca 7Kč) pro místní…(a to unás byl před několika lety velký poprask, když jsme měli pro cizince JENOM dvojnásobné ceny)…v Egyptě mám ale jako manželka Egypťana vstupy za místní ceny, tady to ale neuznává, to by platilo, kdybych byla manželka Jordánce, jinak ne…no každopádně 22 dinárů lepší než 42, to je jako 11 na jednoho…:-)

Kupujeme lístky, pak se ještě vracíme do auta přezout se z pantoflí do pořádných bot, vzít si vodu a něco k jídlu na cestu a vyrážíme…hned za vstupem nám chlápek nabízí projet areál na koni místo šlapat pěšky…odmítáme a užíváme si procházku…většina turistů se už vrací zpátky, na cestě zpátky jich koňskou pomoc využívá více, je do kopce a všichni už jsou z chození unavení…kromě jízdy na koni, můžou využít také jízdu na velbloudu, oslu nebo malou bryčkou taženou jedním koněm…po chvíli již přicházíme k prvním skalám, na mnoha místech jsou tu jeskyně nebo menší otvory ve skalách…potom vstupujeme do celkem úzké soutěsky, tak akorát, že tu projedou dva koňské potahy vedle sebe, když se míjejí. Nad námi se ze všech stran tyčí několikametrové skály, že téměř není vidět obloha, a máme pocit, že na nás brzy budou chtít spadnout…uprostřed skal je i příjemný chládek, slunce vůbec nemá šanci sem zavítat, a tak nám chození nevadí…občas slyšíme dusání koně, které se mezi skálami mimořádně rozléhá, a za chvíli se zpoza skal vyřítí bryčka šílenou rychlostí, obzvlášť jede-li na ní kočí sám, to úplně nadskakuje…najednou se před námi soutěska rozevírá a přicházíme na prostranství, kde se proti nám tyčí obrovský chrám vytesaný do skály…POKLADNICE… WAW…klaníme se před jeho majestátností…po chvilce pouhého zírání na tuto úžasnou stavbu se jdeme podívat blíž…uvnitř je jedna místnost obdélníkového tvaru a na druhé straně pár schodů a další podobná místnost, to je vše, zajímavé jsou stěny místnosti, kde struktura skály vytvořila vlnité barevné žíly vypadající jako tapeta. Kromě chrámu jsou na jedné straně prostranství zbytky schodů vedoucích „až do nebe“, velmi připomínajících schody do Mordoru v Pánovi prstenů. Jinak jsou tu beduinské stánky se suvenýry a kafeterie, a mnoho místních s koňmi, osly, velbloudy a bryčkami čekajících na unavené a chůzí zmožené turisty vracející se zpět…cesta na prostranství s chrámem nekončí a tak pokračujeme dále a potkáváme další, sice jen menší, chrámy, hrobky, dokonce i amfiteátr…kromě toho řadu stánků se suvenýry a kafeterie, mnohé z nich obydlují původní prostory vytesané ve skalách. Přicházíme na velké prostranství, začíná právě zapadat slunce, pokračujeme ještě kousek dál, kde stojí zbytky starodávného kláštera…počet návštěvníků již řídne, i beduini s velbloudy a koňmi se začínají vytrácet, a my už jsme celkem uchození, proto se vydáváme na zpáteční cestu…v soutěskách už je šero, u jedné stěny stojí skupinka lidí a něco pozoruje a fotí, jdeme blíž a vidíme, že se tam vyvaluje velká pruhovaná ještěrka, ani jí nevadí společnost tolika lidí, ještě se otáčí, aby ji všichni dobře viděli…prostě movie star :-). Když docházíme nahoru nad začátek soutěsky téměř k východu, ještě stíháme poslední červeň paprsků než slunce úplně zapadne za obzor. Asi v půl šesté přicházíme k autu a vydáváme se na další cestu k našemu cíli v Jordánsku, přístavu Aqaba…

Cestou si chceme koupit vodu a něco k jídlu, ale protože je těsně po západu slunce a všichni si „užívají“ své vytoužené jídlo a pití, nenalézáme jediný otevřený obchod…musíme počkat a nakoupit si až později…Zpočátku silnice vede opět na vrcholu kopce, postupně začíná klesat a dostáváme se až k dálnici, která pokračuje až přímo do Aqaby. Jen jednou zastavujeme u obchodu konečně si koupit jídlo a pití a jinak to svištíme po dálnici, která z pozvolného klesání začíná klesat prudčeji a prudčeji…sledujeme ukazatele na přístav, chceme jet rovnou tam a zjistit informace o trajektu, nějaké sice máme z internetu, ale kdoví, jestli jsou aktuální. Kopec začíná být tak prudký, že na některých místech dokonce musí mít něco jako „záchranné rampy“, kdyby autu selhaly brzdy, tak sjede ze silnice na cestu, kde najede na mírný protikopec, který ho zabrzdí.

Kolem osmé večer konečně přijíždíme k přístavu, motáme se skrz stojícími kamiony a přijíždíme k bráně…dostáváme informaci, že trajekt vyplouvá zítra odpoledne ve 13hodin (tj.ve 12h našeho nezměněného času)…Tak co budeme dělat do té doby? Vracíme se zpátky do města Aqaba, že se tu trochu podíváme…Moc dlouho se ve městě nezdržujeme, jen vjíždíme na okraj…cesta do středu města by znamenala dalších několik hodin na vrácení se zpět vhustém provozu a Mahmoud už je unavený, tak přemýšlíme, kde dnes přespíme…Ve městě to asi moc dobře ne, tam bychom těžko hledali klid na spaní…že bychom jeli znovu k přístavu? Tam jsme si předtím všimli jednoho parkoviště, které bylo zaplněné kamiony čekajícími na vjezd do přístavu, tak co se schovat mezi ně jako první noc…Úplně příliš se mi tohle místo nezamlouvá, tak navrhuji jet o kousek dál, tam by měla být pláž u moře…Jedeme to tedy omrknout a nacházíme místo na parkovišti mezi pláží a silnicí u nějaké restaurace nebo baru…už tu stojí několik aut, je tu na pláži WC a voda, takže zůstáváme tady, steleme si a jdeme brzy spát….

http://www.turistika.cz/cestopisy/autem-do-egypta-aneb-cesta-do-neznama-ci-znamacast-3