0
0

Nairobi, Mt Meru, Arusha, Tanzania – Kilimandžáro – den 1. a 2.

Čtvrtek 20. 1. 2005

Den D, 5 hodin ráno. Postupně se scházíme na letišti. Pavel K., Karel K. Pavel P., Antonín F., Svatopluk Š. a Petr H., najatý průvodce, který je šestý. V 7 hodin odlétáme z Ruzyně. S přestupem v Amsterodamu, letem podél italského pobřeží, dále přes Sicílii, Libyi a Súdán přistáváme večer v keňském Nairobi. Prostřednictvím cestovní kanceláře Planet přejíždíme mikrobusem z letiště do hotelu ve středu města. Označení „hotel“ je velmi nadnesené a Tonda si povzdechne: „Dvacet let jsem nespal na společné ubytovně.“

Plánovaný ranní odjezd následující den v 7 hod se neplánovaně odkládá. Zavazadla Sváti a Petra se kamsi zatoulala. Pevně věříme, že nejsou v Buenos Aires, Sydney nebo na Srí Lance. Večer je tedy dostatečný prostor poznat místní kolorit, navštívit vhodnou zahradní hospůdku a ochutnat africké pivo. Náš průvodce je skvěle znalý zdejších poměrů. Je také výborný a nekonfliktní společník. Za chvíli již společně popíjíme Tusker, nejlepší místní pivo. Z Čech mezitím přicházejí SMS-ky: je tam sněhová kalamita…

Pozorujeme také nairobské krásky. S příchodem nás „wazungů“ se jich zde objevilo nebývalé množství. Děvčata jsou většinou pestře oblečena. Slečny jsou malé i vysoké, štíhlé i kulaté. Bystře chápeme, že jen pouhý zvědavý pohled do jejich očí znamená okamžitý souhlas.

Kdosi provinile šeptá: „Bojím se jim podívat do očí.“

Pátek 21. 1. 2005

Nešťastná zavazadla jsou ráno šťastně v Nairobi. Odpoledním autobusem společnosti Riverside se výprava přesouvá do tanzanské Arushi. Přibližně pětihodinová cesta je poznamenaná velmi hustým provozem na silnici z Nairobi. Jinak je to cesta nezajímavá (všude prach a vyschlá savana), útrpná (místenkový autobus je plně obsazen) a nebezpečná (pod Pavlíkem K. dvakrát praská sedačka. Cestuje tedy v sedě na podlaze).

Přechod keňsko – tanzanské hranice je další lapálie. Zaplacení poplatku 50 USD za vstupní vízum a formální celní prohlídka.

Zavazadla, uložená na střeše našeho autobusu, se musí sundat, přenést do celní místnosti. Vypasený celník na nich křídou formálně udělá křížek a zavazadla opět putují na střechu autobusu. Vše je v pořádku. Úřad je úřad… „ale kdo se s tím má tahat!“

Večer nás zastihne na úbočí vyhaslého vulkánu Mt. Meru (4566 m n/m). Jsme ubytováni v hotýlku v Mashelle, ve špinavé městské čtvrti Arushi. Máme dvou- a třílůžkové pokoje bez výbavy, lůžka jsou s moskytiérou. Umývárna na dvorku, toalety turecké. Večeři nám nabízejí v hospůdce naproti. Někteří z nás experimentují, jiní dají přednost osvědčené pizze apod. Večeře nic moc, pivo přijatelné. Průvodce nás mezitím seznamuje s Afrikou. Je příjemný večer a nejsou zde místní děvčata. Dorážíme na Petra: „Spal jsi s černoškou?“ Ten mumlá něco nesrozumitelného „…o charitativních důvodech“.

Arusha, Manyara, Lake Mto Wa Mbu, Ngorongoro, Serengeti – den 3. a 4.

Sobota 22. 1. 2005

Noc je chladná a skvělá. Měsíc téměř v úplňku. Hluboce spíme. Po půlnoci nás budí vyjící psi. Pak – jako na povel – je zase klid. Časně ráno nás vzbudí islámští duchovní. Jejich modlitby hlasitě reprodukuje venkovní rozhlas. Definitivně nás potom probudí ženy zametající betonové chodníky.

Kdosi zavrčí: „Pokud mne nikdo násilně nebudí, jsem docela tolerantní člověk.“

Po deváté hodině opouštíme hotýlek. S Bobem, naším řidičem, terénním vozem a průvodcem Petrem vyrážíme na safari a s tím spojenou průběžnou aklimatizaci. Cestou hodláme v místním hypermarketu nakoupit zásoby vody a piva. K našemu úžasu nás místní prodavač upozorňuje: „Nekupujte to u nás, kupte to vedle ve velkoobchodu. My u nich taky nakupujeme. Je to lacinější!!“

Ve „Wholesalu“ tedy nakoupíme zásoby pitné vody. A také spoustu piva. Ještě se zastavíme v obchodě s upomínkovými předměty. Sváťa testuje dřevěné křeslo. Pak již následuje jeho střemhlavý pád a sběr prkýnek na podpal, zbylých z křesílka. Cena této hromádky dřeva je 500 USD! Co Sváťa nemůže vysvětlit nám, lehce vysvětlí prodavačce. Bez „ztráty květinky i dolarů“ rychle opouští obchod. Pro jistotu, aby si to majitel nerozmyslel…

Z Arushi míříme na západ. Před námi je Národní park Manyara Lake. Cestou obědváme v Mto Wa Mbu naše oblíbené „Chicken and vegetables with rice or potatoes“. Při jídle konstatujeme, že kuře je stoletá slepice. Kuřecí porce tedy nadšeně dojídá Bob. My se spokojíme s rýží a omáčkou. Je zde místní tržiště. Nakupujeme různé banány, manga, ananas a další ovoce. Pavel s Tondou objevili koše sušených rybek (u nás se tyto rybky prodávají v krabicích jako krmení pro kočky). Bez následné újmy na zdraví je hoši ochutnávají… Všude příšerný zápach, nekonečný prach a špína.

Je tu i pověstná hospoda „Komáří ráj“. Nemůžeme potvrdit, zda je to komáří ráj. Dlouho před západem slunce zbaběle prcháme na safari a pak vysoko do hor, neboť většina komárů zde v údolí je nakažených malárií…

(Když jedete do Tanzanie, nechte se očkovat proti žloutence, zimnici a choleře. Proti malárii dostanete antimalárika. Petr, stejně jako každý nakažený místní domorodec, tvrdí, že na naší cestě komáři samozřejmě nejsou. Sám však na malárii už dvakrát téměř umřel.)

Z vesnice je to kousek do národního parku Manyara Lake. Platíme vstupné 25 USD za osobu. Pak si dáme odpoledního šlofíka. Na zvěř je ještě moc teplo. Po hodině odpočinku vyrážíme do parku. Cestou potkáváme skupiny opic. Míjíme líné slony, rychlé gazely, majestátné žirafy, koupající se hrochy a mraky ptáků. Nachází se tu jezero. Jezero je nekonečné a park rozsáhlý. Vidíme první čápy. Fotografujeme. Je to nádhera. Kdosi v roztržitosti ztrácí čepici. V parku se nesmí vystupovat z vozidla. Couváme a sbíráme ji za jízdy. Vyhlašujeme pivní sankce pro toho, kdo ji opět ztratí. Sváťa vyhlašuje pivní odměnu za nalezení lva. Lvi však někde spí. Po dvou hodinách opouštíme park. Na jeho okraji zastavujeme v luxusnějším kempu. Za dolar zde popíjíme kávu a ještě jednou si prohlížíme rozlehlý park. Leží nám u nohou. Asi po 10 kilometrech přejezdu táboříme pod stanem v následném, skromnějším kempu. Zde je naposledy teplá voda. Toalety hodnotíme jako relativně čisté. Večer je krásný. Hledáme Jižní kříž a Andromedu. Večeříme v hospodě a popíjíme pivo. Při placení nás obsluha šidí. Petr účet reklamuje: „I´m mzungu (běloch), but I´m not so stupid mzungu!!“

Neděle 23. 1. 2005

Ráno se přesouváme k vstupní bráně. Cestujeme parkem do kempu ležícím nad kráterem Ngorongoro. Rozbalujeme stany. Jsme tu sami. Kolem jsou jen mrchožrouti marabové, kteří sbírají všudypřítomné odpadky.

Po konzumaci zbylých zásob a desinfekci útrob vlastní slivovicí se vydáváme na safari. Cestou potkáváme Masaje. Mají zde vesnici. Zajímaví lidé – za jakékoliv fotografování chtějí peníze. Rozlehlé dno kráteru leží asi 600 m výškového rozdílu pod hranou kráteru. Je tady menší jezero a rozsáhlá savana. Zahlédneme opět čápy. Kolem jsou gazely, hroši a buvoli. Větší skupina aut nás upozorňuje na lví rodinku. Vidíme geparda s mláďaty. Luňáky. Hyenu i prase bradavičnaté. A slony. A také stezky, po kterých zvěř překonává kráter v období sucha, v době migrace, kdy putuje na pláně Serengeti. A opět luňáky. Klidně by nám ukradli i svačinu z ruky. Nestydové!

Vracíme se do kempu ve výšce asi 2600 m nad mořem. Všude již stojí samé stany. Průvodce zajišťuje večeři. Do kuchyně je lepší se nedívat. Hygiena pláče. Hrajeme karty a pak jdeme spát. Noc je neklidná. Po půlnoci se u stanů pasou buvoli. Na kraji tábora jsou sloni. Hyena mezi stany pohledává něco k snědku. V kuchyni padá nádobí. Nakonec usínáme bohatší o zkušenost: „Nestav stan pod stromem, znečistí jej ptáci.“

Výstup na Lengai, Serengeti, Olduvai, Malambo – den 5. a 6.

Pondělí 24. 1. 2005

Nálada je výborná. Pokračujeme v cestě po okraji plání Serengeti do Olduvajské rokle. Ta v minulosti ukrývala kosterní pozůstatky nejstarších homidů, které jsou nyní vystaveny v místním nenápadném muzeu, a to včetně nejstarších odlitků skutečných lidských stop, zbraní či kosterních pozůstatků zvěře. Pozůstatky homidů jsou staré 3 miliony let.

Z Olduvajské rokle míříme k Malambu. Cesta se časem ztrácí v savaně a my v písku. Bobovou nešikovností. Sami se musíme ručně vyhrabat. Petr nám v dálce ukazuje činnou sopku Lengai, která se tyčí na obzoru asi 100 km od nás. Kousek vlevo bude i Malambo. Ale po cestě se slehla zem. Autem křižujeme savanu. V savaně vidíme Masaje. Určitě nám poradí. Majestátně kráčí v protisměru. Červená deka přes ramena, hůlka na zádech. Bob dává jasně najevo, kdo je tady pánem. Zastavuje asi 50 m od Masaje. Za volání: „haraka, haraka“ čeká, až Masaj přijde k vozu. Pak s ním masajsky konverzuje. Živě diskutují. Dohadují se. Základem sporu není směr (ten přibližně známe). Základem sporu je pojem. Cesta – bara – pro Masaje znamená pěšina. Bara bara – je pak velká cesta, něco jako silnice – a to potřebujeme. Konečně Masaj, kterého bereme do vozu, chápe. Auto nemůže jet tam, kudy chodí dobytek. Pak ukazuje směr a předpokládanou bara-bara. A také svou obchodní zdatnost. Za radu chce peněžitou odměnu. Dostává vodu.

V Malambu je spousta koz a dobytka, hliněné chýše, škola a obchod s pivem. Nápis nad vchodem hlásá „cold drinks“. Nevíme, co si máme pod tím pojmem představit, ale i teplé pivo přijde vhod. Dáváme si každý hned raději dvě. Je docela horko. V Malambu odbočujeme k sodnému jezeru Natron. Podél něj jedeme do základního tábora pod Lengaí. Cestou míjíme vlaštovky, neposedně poletující mezi akáciemi a patrně si vyřizující poslední letové formality před cestou na sever. V poslední vesnici pod sopkou si opět dáváme pivo. Kolem nás je spousta děcek v modrých školních uniformách. K našemu úžasu je místní učitel odhání proutkem, kterým je mrská po zádech.

Večer už jsme pod vulkánem v River Side Campside (800 m n/m). Příjemné místo k odpočinku s první říčkou, kde se můžeme bez obav vykoupat. Ověřujeme si, že platí:

„Jedeš-li autem savanou, neptej se Masaje na cestu, neví co je cesta!“

Úterý 25. 1. 2005

Ve tři hodiny ráno nás Petr budí. Společně jedeme autem na parkoviště k vulkánu Lengai (2878 m n/m). Odtud vede cesta pozvolna k úbočí, kde se dělí. Pavlíci volí experiment, levou pěšinu, zbytek výpravy pokračuje s průvodcem. Po chvíli začíná přímé a nekompromisní stoupání, které končí až na vrcholu. Pavlové zjišťují, že jejich cesta se dělí na další dvě, dvě na čtyři a čtyři na žádnou. Variantu zpět zavrhují, a tak se obtížně, s vypětím všech vlastních sil a za pomoci slivovice, prodírají mezi lávovými balvany, roklemi a keři směrem vzhůru. Mají štěstí. Vrchol minout nemohou.

Kolem 8. hodiny ráno, asi po čtyřech hodinách výstupu, je na vrcholu první družstvo ve složení: průvodce Petr a Tonda, po dvaceti minutách vystoupá Karel a Sváťa a poslední dorážejí Pavlíci. Jejich cesta k vrcholu je okamžitě slavnostně vyhlášena jako Kovářova varianta, odpoledne již známá jako tzv. Slivovice Road.

Pro velký ohlas je Pavlíkům vřele doporučeno si stejnou cestu dolů zopakovat. Rádi na ně počkáme… Během čtyřhodinového pochodu je překonán výškový rozdíl téměř 2000 m a pohled, který se průběžně naskytuje, je úžasný.

Za tmy na hvězdnou oblohu: galaxii Velký a Malý Magellanův mrak, Jižní kříž i Orion. Za úsvitu na krajinu kolem i na samotný vulkán, který nepřetržitě chrlí potůček alkalické lávy, obsahující vysokou koncentraci sody.

Časové limity, kterých bylo dosaženo při výstupu, nemají v obtížném stoupání nic společného s turistikou. Že zde nejde o vycházkové tempo, se potvrzuje i při závěrečném zpětném sešupu! Ti nejrychlejší jej zvládají přibližně za dvě hodiny. O třicet minut později k autu doráží i bezkonkurenčně poslední Sváťa, a to až po té, co i ten poslední člen výpravy, který si jej vzal na starost (Karel), jej opouští s poznámkou: „Už se nemohu dívat, jak tam pořád padá.“

Do základního tábora v River Side dojíždíme v pořádku. Odpočíváme ve stínu pod stromy. Sváťa si po sestupu „líže rány“. Má silně odřené prsty u nohou. Také krví zalitý nehet u palce naznačuje, že tato cesta je jeho cestou poslední.

„Nemysli si, že teď nepůjdeš na Kili. Když jsi mne sem vytáhl, dostanu Tě nahoru, i kdybych tě tam měl vynést,“ směje se Tonda.

Po odpoledním šlofíku obětujeme bohům sídlícím na Lengaii kozu. Večer ji pak pečenou na ohni společně sníme.

Z příjemného rozjímání nás ruší ještě příjemnější české „ahoj“, dvě hezké a sympatické slečny Anežka a Eliška. a její táta Jarda. Pavel všechny (jak jinak) k našemu úžasu zná. Jak vyplynulo z rozhovoru, pokusili se již o výstup na Kilimandžáro, ale jedné z nich se udělalo špatně. Na vrchol vystoupila tedy jen jedna, zatímco s druhou musel sestoupit její otec na Kibo Hut. Návštěva slečen způsobila zdravé a iniciativní oživení mladší části výpravy. Sváťa s Tondou nezávisle na sobě dospívají k závěru, že jejich další přítomnost je u společného stolu naprosto zbytečná, a tak jdou řešit, s plechovkou piva, budoucí podnikatelské záměry a pak jdou spát. K témuž očekávanému závěru bohužel nedospívá táta Elišky, a tak veselá sešlost smutně končí a slečny musí do spacáku.

Kluci z toho nečekaného neštěstí už neusnou a hluboký žal zalévají pivem a slivovicí. V noci začíná déšť. Je nám děvčat i táty líto. Zbytečně, už v jednu hodinu v noci, odjíždějí se svým domorodým průvodcem na výstup. Cesta v dešti bude peklo. Vytrvalý déšť pokračuje až do osmi hodin ráno.

Po výstupu i neklidné noci jsou všichni jako rozlámaní. Hlavou se honí pochybnosti o úspěšnosti výstupu na Kili, o tom kdo vyjde, o tom, kdo to vzdá. Ale i tady platí :

„Mrtví se počítají až po boji.“

Engaruka, Arusha, Lengai, Ashanti, Lodge – den 7. a 8.

Středa 26. 1. 2005. Po snídani během dopoledne opouštíme náš tábor a vydáváme se zpět přes Engaruku do Arushi uskutečnit druhou, hlavní část naší výpravy. Objíždíme zamračenou sopku Lengai. Mladší kluci myslí na Anežku a Elišku, ti starší na 120 km polní cesty. Cestou se fotografujeme u malého parazitního kráteru a po chvíli přijíždíme do vesnice Engaruka. Vesnice je zvláštní tím, že na místní poměry je velice upravená. Nabílené a srovnané kameny tvoří chodníčky nebo obrubníky podél cest, domů i zahrádek. Na návsi, je- li to tak možné nazvat, nás vítá velký nápis:

ENGARUKA SHOP & GARDEN

Cheaply available & accesible

Soft drinks

Toilet service

Další překvapení nás čeká uvnitř obchodu. Na místní nástěnce, plné různých vzkazů, je přibit lístek: 1.Mzungu by Bike to Lake Natron from Wto Wa Mbu (terrible road) Petr Hejtmánek. Neváháme a přidáváme tam svůj vlastní lístek s textem i s naší bedrčskou internetovou adresou: http://www.bedrc.cz. Snad se někdo ohlásí.

Pivo a zejména Coca Cola jsou příjemně chlazené. To by si šéf TCCC Neville Isdell v Atlantě pochvaloval. Po osvěžení navštěvujeme toalety. Jsou na klíč a v tureckém standardu. Hned je jasné, že tu něco neklape. Aha. Nejvyšší místní představitel studoval v Anglii a je to vzdělaný muž. Proto ten pořádek. Při výjezdu z vesnice nám cestu nečekaně přehrazuje závora i s hlídačem.

„Zaplatíte 25 USD za průjezd touto cestou.“ Petr smlouvá, ale hlídač je neústupný: „Když nezaplatíte, náčelník mne zmlátí holí!“ To je argument. Petr se ještě chvilku dohaduje, když jej vrátný znovu překvapí: „Ha, vás znám! Vy jste ten s tím kolem a ukradnutým fotoaparátem, kvůli kterému nás náčelník tak seřezal.“ (Petr zde před časem projížděl na kole a zapomněl si cenný fotoaparát při mytí u potoka. V domnění, že jej někdo ukradl, nahlásil ztrátu náčelníkovi tábora a ten jednal okamžitě. Nejdříve vyslal své věrné do okolí, aby se poohlédli, zda někdo z místních aparát neukradl. Poté hned nechal seřezat holí všechny potenciální zloděje. Večer se vrátili vyslaní zvědové s nalezeným fotoaparátem, který jiní místní domorodci nalezli u potoka a hodlali poctivě předat náčelníkovi.)

Bylo vidět, že strážný si nespravedlivý výprask dobře pamatuje. Přesto se nechá usmlouvat a my platíme jen 20 USD s poznámkou: „Pokud ty peníze půjdou na stavbu nové silnice, bude to v pořádku.“

Další cesta, vedoucí obrovskou příkopovou propadlinou, zvanou Rift Valley, probíhá bez zvláštních příhod. Po oblíbeném stoletém kuřeti s rýží a omáčkou a nákupu drobných dárků zastavujeme v Arushi před naším známým hotelem. S potěšením se sprchujeme ve studené vodě. Pereme zaprášené košile a ponožky. Na večeři pak jdeme do města. Sama procházka neosvětlenými ulicemi je velkým dobrodružstvím. Neoznačené, hluboké šachty a otevřené stoky – špatný krok a Kili je ztraceno. Také si potvrzujeme předpokládaný odlet s KLM zpět domů. Holandská úřednice Sváťovi sděluje, že nebude při cestě zpět z Amsterodamu do Prahy sedět s ostatními pohromadě. To by tolik nevadilo. Zapomíná však dodat to podstatné „..ve stejném letadle“! Letenky již nekontrolujeme a Sváťa netuší blížící se pohromu!

Po nákupu map a jiných drobností, spojených s nekonečným smlouváním, a po malé večeři v restauraci, nám jeden taxikář nabízí ranní odvoz za 40 dolarů do Ashanti Lodge pod Kilimandžáro. OK. Proč ne. Cena je to skvělá.

Nikdy nekupujte zboží na ulici za nabídnutou cenu, skutečná je výrazně nižší.

Čtvrtek 27. 1. 2005

Taxík ráno skutečně přijíždí v dohodnutý čas. Nakládáme zavazadla a vyrážíme pod Kilimandžáro do Ashanti Lodge… Cestou si řidič u pumpy bere pár litrů nafty, ale pro nedostatek paliva naše putování končí asi 10 km před cílem… Řidič neváhá – bere si klíčky, nás nechává ve voze. Zastavuje kamaráda (tady je kamarád každý s každým) a během 15 minut přiváží naftu. Po doplnění nádrže pokračujeme k svému cíli.

Ashanti Lodge nás šokuje. Útulný kemp, v zásadě vyhovující evropským standardům. Spíme ve zděných chatkách roubených dřevem a se střechou pokrytou šikovně propletenými listy nějaké rostliny. V kempu je příjemná obsluha, dobrá kuchyně, americká televize a úžasné ceny. Platíme za večeři, nocleh a snídani jen 15 USD.

Hned za plotem v aleji dozrávají banány, na druhé straně je slyšet afrikánská muzika. Vhodné místo pro načerpání sil před nastávajícím útokem. A také tu mají dobré pivo. Venku je v podvečer příjemná teplota, která v noci klesá přibližně na 18°C. Náš průvodce Petr vychutnává radost ze sjednané ceny za přepravu. Zatím se domorodci vždy pokoušeli obrat jeho.

„Nevím proč, ale vždycky mne potěší, když tady napálím černocha.“

Marangu, Route, Mandara, Hut, Horombo, Hut – Kilimandžáro den 9. a 10.

Pátek 28. 1. 2005

Spíme jsme jako zabití. Po vydatné snídani nás vůz převáží k hlavní vstupní bráně Marangu Route. Hlasováním 4:1 se schvaluje, že naše putování na Kilimandžáro bude pětidenní místo šestidenního, tedy žádná aklimatizace. Zkrácenou dobu výstupu Pavel P. označuje jako tzv. zrychlenou vysokohorskou maršku. Aklimatizace při pomalém pochodu i v případě této zrychlené maršky je v našem případě zbytečná.

(Petr nás opouští. Na Kili byl již několikrát). Základní cena za výstup činí 600 USD za osobu. Po vyřízení všech formalit dostává náš pětičlenný tým jako doprovod tyto průvodce a nosiče:

Genes – průvodce a vedoucí výstupu

Munis – asistent průvodce

Frank – kuchař

James, Samuel – číšníci

Modest, Shabani, Sorbet, Mores, Hilary – nosiči

Některé z nich ani jsme neviděli, ale odměnit „tipem“ budeme muset všechny. V ceně výstupu je strava i ubytování. Privátní výstup je nemožný, musíme použít místního profesionálního průvodce. Po desáté hodině ranní vyrážíme od hlavní brány (1900 m n/m) do tábora Mandara Hut (2700 m n/m). Osm kilometrů dlouhá cesta vede dešťovým pralesem a trvá něco přes 3 hodiny. Mladí s Tondou vše zvládají s přehledem, Sváťa šetří dech a loudá se „na ocasu“. Ubytování je v chatkách, spíme 3+2. Toalety – turecké – nic moc, voda na mytí studená, večeře – něco jíst musíme. Nedaleko tábora je nádherný, malý a vyhaslý kráter s pěkným výhledem do okolí. Odpoledne a večer prší. Jdeme spát. Pavel sestavuje „Procházkovu“ stupnici pro měření obtížnosti výstupu. Podle ní je stupeň obtížnosti 1. etapy následující: „krmení pávů na zámku Konopišti“

Sobota 29. 1. 2005

Stoupáme k Horombo Hut (3700 m n/m). Cesta savanou měří 11 km a trvá něco přes 5 hodin. Všichni jsou v dobré kondici. Odpoledne tradičně prší a začíná se ochlazovat… Večeře jako obvykle. Sváťa za odměnu bude spát sám, ostatní budou pohromadě. V chatách se spí společně – podle toho jak je volné místo. Sváťova radost trvá jen 5 minut. Z Mandary přichází jakási bohatě korpulentní Australanka a hned se k němu stěhuje. Z Kibo Hut přichází Angličan Roger s milou přítelkyní. Sváťova místnost je hned plně obsazena. Roger je zjevně fyzicky unaven. V posteli okamžitě usíná. Příšerně chrápe. Chatka se až do rána nepřetržitě otřásá v základech, nic nepomáhá, nikdo nespí. Všichni jsou nešťastní. Jen Roger je šťastný.

Stupeň obtížnosti 2.etapy podle Pavlíka: „Polosvižná, poklidná marška bez negativních následků na zdravotní stav účastníků“

Výstup na Kilimandžáro, Kibo, Hut, Gillmans Point, Uhuru – Kilimandžáro den 11. a 12.

Neděle 30. 1. 2005

Je ráno a my míříme na Kibo Hut (4700m n/m). Je to 13 km a cesta trvá něco přes 5 hodin. Je cítit nedostatek kyslíku. Mladí viditelně zpomalují, některé bolí hlava. Jdeme Alpskou pouští. Vrchol Kilimandžára je v mracích. Zato Mavenzi, více jak 5 000 m vysoký štít, je krásně vidět.

(Cesta od hlavní brány až na Kibo Hut připomíná cestu z Pece pod Sněžkou Modrým dolem přes chatu na Rozcestí, Výrovku, Luční boudu až k bývalé Obří boudě. Připadáme si, jako bychom v neděli odpoledne vyrazili na rodinný špacír. Jen kyslík občas chybí, bolí hlava a někdo trpí lehkou motolicí.)

Před námi se objevuje Kibo Hut, kamenná bouda, náš poslední výškový tábor. Začíná pršet, dokonce padá sníh. Jsme unaveni. Téměř všichni si stěžují na bolesti hlavy. Při karetní hře „prší“ se dopouštíme vlivem nedostatku kyslíku drobných chyb (bereme si dvě karty na eso nebo se snažíme soupeře přeskočit sedmičkou). Hra je pomalá a zmatená, někteří rošťáci podvádí. Trochu se posílíme polévkou a jdeme preventivně spát, ačkoliv o spaní nemůže být ani řeč. Na vrchol kráteru se vyráží o půlnoci. K sněžení se přidává pravá bouřka a navíc ještě fouká nepříjemný, ostrý a chladný vítr. Kilimandžáro má vlastní mikroklima. Průvodce nás ujišťuje, že vše bude OK: „Na Kili obvykle prší od dvou odpoledne do deseti večer.“

A tak jsme docela klidní.

Třetí etapu Pavlík označuje jako: „Polosvisvižnou maršku se závěrečným kopancem do palice.“

Pondělí 31. 1. 2005

Je několik minut po půlnoci a my vyrážíme na poslední úsek. Pomalu, krok za krokem. Venku je 10 cm nového sněhu. A bouřka. Každou chvíli oblohu rozetne blesk. Hřmí. Husím pochodem stoupáme. Vítr sílí. Bouřka už dávno měla skončit, ale vrací se. Téměř každý má krizi. Tondovi vlhnou boty. Schováváme se za skalní výstupek, abychom si odpočinuli. Je silný nárazový vítr. Nemáme strach, že promrzneme. Je poměrně teplo, minus 8°C (oproti předpokládaným minus dvaceti stupňům). Zato se bojíme blesků. Bouřka je zlá. Průvodci výstup nezastavují. Jdeme již 3 hodiny. První má krizi Karel. Kruté bolesti hlavy, ale po tabletě se rychle vzpamatovává.

Výstup na Kili je dobře namazaný stroj. Teď máš okno – jdi, pak už jde někdo jiný. Jsme teprve ve výšce 5300 m. To snad po 4 hodinách výstupu ani není pravda. Zdá se, že řada lidí se vrací. Stále hřmí a oblohu osvětlují blesky. Tonda má potíže s kyslíkem a především vlhké boty. Máme strach. Hrana kráteru se blíží. Na svahu jsme jako bleskosvody. Průvodci mlčí. Stoupáme. Už je to kousek. Tonda je statečný. Povzbuzujeme se v posledních metrech. Je 5.45 hod a my jsme na Gillmans pointu (5 685 m), hraně kráteru, jednom z několika vrcholů Kilimandžára! Blahopřání, rychlý, letmý pohled do kráteru. Nadšení střídá vystřízlivění. Nic není vidět. Cesta k hlavnímu vrcholu – Uhuru- je v těchto podmínkách mimořádně nebezpečná. O nic zásadního již nejde. Jsme na nejvyšší hoře Afriky. Rychle několik osobních fotografií. Pro sebe i kamarády. Aby nám věřili. A bouřka pokračuje, stále sněží a fouká nárazový vítr. Poprvé zde zazní: „Tady je zima jako v Africe!“

Na přípitek nějakým šampaňským (kdo by se s ním tahal…) nebo slivovicí není ani pomyšlení. Kde jsou ty vysněné zelené pahorky africké?? A Indický oceán?? A kde je vůbec nějaká cesta?? Genes rozhoduje dál nepostupovat, mladí kluci přesvědčují asistenta, aby s nimi ještě šel na Uhuru. Za normálních okolností banální záležitost. Teď nesmírné riziko. Po dohodě se Sváťou, Pavel K. přebírá odpovědnost za tuto skupinku. I asistent toho má dost, ale tlaku mladých podléhá. Genes jen nerad souhlasí.

Asi za hodinu a půl pochodu ve sněhových závějích, silném větru a stále trvající bouřce již kluci stojí na Uhuru ( 5895 m)!! Rozvinují českou vlajku. Obrovské nadšení střídá silná bolest hlavy z nedostatku kyslíku. Rychle několik fotografií, pak zpět na Gillmans point a dolů z kráteru. Bouřka pomalu ustupuje. První skupinka sestupuje a za dvě hodiny je na Kibo Hut. Druhá skupinka doráží o více jak dvě hodiny později. Nadšené setkání. Tonda má zimnici, ostatní bolí hlava.

Všichni jsme unaveni, ale nesmírně šťastni. Všichni jsme vystoupili na Kilimandžáro!!! Škoda počasí… Sny jsou splněny. Krátký odpočinek a po obědě zpět na Horombo Hut. Bouřka již odešla a venku je nádherně. Jaký paradox. Pár kilometrů pod námi zrají banány a my se tady ještě před chvílí brodili po kolena ve sněhu.

Děláme poslední foto. Rychle sestupujeme a za tři hodiny jsme již na Horombo Hut. Večeře, chvilku karty a jdeme spát. Ale je to těžké. „Věřím, že pokud Pán Bůh existuje, měl nás rád.“ Pavel své hodnocení a osobní pocity shrnul následovně: „Stupeň obtížnosti vrcholové etapy se stanovuje velice složitě: dechová frekvence silně přežraného německého ovčáka ve 40 stupňovém letním odpoledni, rychlost pohybu a reakcí na úrovni stoleté želvy při čaji o páté se šnečími přáteli. A také jakási otupělost mysli, velmi vzdálená alkoholovému opojení, která člověku nedovoluje plně si uvědomit rozsah svého utrpení. K tomu pálení na plicích, způsobené rychlým vdechováním ledového vzduchu. Občas občerstvení ledovou tříští, která se vytvořila z vody v lahvích – báječně zahřálo v mrazivé noci! Tento způsob maršky je velice podivný. Navíc každý pokus o pouhé porozhlédnutí ve vysokohorské krajině je okamžitě potrestán nekompromisními fackami zmrzlého sněhu hnaného silným větrem. O nějakých panoramatech si můžeme nechat jenom zdát. Pocit vládců světa, pánů všeho tvorstva a ředitelů vesmíru, který jsme pocítili při dosažení vrcholu, však všechny tyto strasti uvrhnul do stínu. A to i přesto, že nás ty přemrzlý fialový ksichty (co nám na Kili zbyly z obličejů) budou ještě nějaký čas budit ze spánku.“

Arusha, Ashanti, Lodge – Kilimandžáro den 13. a 14.

Úterý 1. 2. 2005

Nádherné ráno. První pohled platí Kilimandžáru. Vrchol se ve vycházejícím slunci poprvé ukázal. Je nádherný. Znovu jej fotografujeme. A pak dál marškou dolů do údolí. Pod námi je zataženo. Všude dole je jen nekonečná bílá peřina. Asi tam prší. Cesta rychle ubíhá, časy v porovnání s výstupovými krátíme na třetinu. Pod Machame Hut začíná krátký, pravý tropický liják. Po chvíli je před námi hlavní brána a déšť ustává. Dokázali jsme to.

V obchodě nás již čeká náš průvodce Petr, připíjíme si na úspěch vínem: „Tak mizerné počasí, jako jste měli vy, je tu jen 10x v roce. Važte si toho.“

Dostáváme certifikáty potvrzující, že jsme vystoupili na Kilimandžáro. Rozdáváme tipy – spropitné: průvodce 30 USD, jeho asistent 20 USD a ostatní 10 USD. Všem ještě kupujeme pivo a loučíme se. Poslední fotografie a následný přesun do Ashanti Lodge je už jen formalita. Těšíme se na sprchu. Těšíme se na večeři. Těšíme na postel. Zejména ti, kteří kapkou vína a dvěma třetinkami piva dostali tu nejrychlejší opičku svého života.

Středa 2. 2. 2005

Přesouváme se mikrobusem do Arushi. Platíme za něj téměř dvojnásobek původní ceny. Jen Tonda horní úsek z Ashanti Lodge jede na Petrově kole. Cestou míjí školy, kde užaslé děti přerušují vyučování a s křikem: „Mzungu na kole, mzungu na kole,“ vybíhají z budov, aby viděly nevídané: bělocha na kole.

My se zatím pohodlně vezeme a nad mraky nám probleskuje bílý ledovec Kili. Je děsně vysoko. Jinak už nic zajímavého. Cestou se ještě zastavíme v jakémsi motorestu na obědě. Výtečná pečená ryba – podobou něco jako piraňa a k tomu pravá plzeňská dvanáctka. Tu zde dostanete všude. Pak nás čeká už jen náš hotýlek v Mashelle a poslední nákupy. Jdeme do holandské hospody a cestou potkáváme Boba, našeho řidiče. Zveme jej na pravou „Plzeň“. My pijeme „Tusker“. Od pouličních prodavačů a za pomoci Boba nakupujeme 3 trička s mapkou Kili za 13 dolarů. Někteří na hotelu dopíjí krabicové jihoafrické víno. Je dobré a lehké. Hodnotíme úspěšný výstup. Ráno nikoho nebolí hlava.

„Měli jsme obětovat kozu,“ povzdechne si Tonda. „Na to by nestačila ani kráva,“ míní Pavel.

Čtvrtek 3. 2. 2005

Odjíždíme autobusem z Arushi. Na keňských hranicích se hromadí stovky a stovky čápů připravených přinést jaro do Evropy. Po desítkách krouží ve vzdušných vírech. Jestlipak jim někdo řekl, že v Čechách je ještě po kolena sněhu a ten bude až do konce března.

V Nairobi následuje prohlídka muzea. Chůze po městě je dost nebezpečná. Obzvláště přechod vozovky v hustém provozu. Zvláštní. Jakmile běloch vstoupí do vozovky, černoch okamžitě sešlápne pedál a začíná lov!!

Pak už jen letadlo a noční návrat do Evropy (pro některé v útulné palubní kabince označené „WC“. Kuře na kari a nairobská smetanová máčka dělají pravé divy…).

Pátek 4. 2. 2005

V Amsterodamu na letišti Sváťa čeká v McDonaldu dalších 6 hodin na spoj do Prahy. Pojídá z nouze hamburgra, proklíná KLM a svou smůlu. Mezitím se na bedrčských internetových stránkách objevuje matoucí anonymní zpráva od „Wazungů“:

„Expedice Kilimanjaro zdravi z nedalekeho Amsterodamu. Vse probiha podle planu. Jen nacelnik expedice zustava opozden v ulicce lasky a na zbytek vypravy doma ceka 10 kg dozlatova yypecenych rizecku. Jambo“

Ostatní odlétají. Pavlíky a Karla opravdu doma čeká sud piva a deset kilo oněch dozlatova vypečených a vysněných řízečků. Jsou báječné. „Copak asi dělá Sváťa?“

Sváťa teprve nyní chápe dosah nevinné poznámky holandské zaměstnankyně společnosti KLM v Arushi..: „Již nikdy více s KLM!!!!!!!!“

Tondu na letišti v Praze čeká prohlídka zavazadel. Co kdyby pašoval ptáky?

A na všechny čeká nezodpovězená otázka. Co bude dál ?? Bude to Kamčatka?? A co takhle na Měsíc?!!!

Večer už jsme všichni opět šťastně doma.

„Tak tedy někdy zase nashle! Jambo přátelé! Jambo Kili!!!! Jambo Afriko! A dík všem za báječný výlet… Byli jste výborný tým!“ (SŠ)

http://www.cundr.cz/cestopis/kilimandzaro-kilimanjaro/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .